To byl zase jednou víkend - podruhé

Po věru skvělém a skoro až adrenalinovém minulém prodlouženém víkendu jsem se rozhodl tohleto všechno zopakovat, ne sice úplně přesně, ale poněvadž na obecní vývěsce viselo oznámení, že v pondělí nepůjde proud a jelikož firma nedisponuje otrockou silou, která by běhala v kolečku a roztáčela tak mašiny, kterými bych mohl utvářet nějaké ty hodnoty, čímž mi odpadla povinnost jít do práce a čímž se po tomto strašlivém souvětí dostávám k celému jádru věci, totiž že tento víkend byl opět prodloužený. Ve čtvrtek jsem proto narychlo vypral, zabalil si zase o trochu víc věcí (je přece potřeba se připravovat a pomalu zvedat zátěž) a v pátek odpoledne už jsem frčel směrem na Brno.

V Hraběticích se zastavuji v hospodě. To abych si vyzvednul zpátky flashku, kterou jsem zapůjčil panu „Jitrnicovi” a na které byl můj film z Cesty. Sklidil jsem den předtím po telefonu pochvalu za zpracování, ale hned na místě taky pokárání od hospodské, že jedu pozdě. Když on tak fučí ten vítr. A to jsem spěchal tak, že jsem spoustu věcí ani nestihl. Den končím kousek za Novosedly, na jednom vršku u vinic, kde rozkládám stan. Je to fajn místečko.
Ráno je kosa. A fouká ještě víc než včera. Venku se třepu jak štěně, které strachy neví, kde má přední a kde zadní. Po snídani a převlíkání do „pracovního”, kdy se klepu jak dvě štěňata, co strachy neví, kde mají přední a kde zadní, už je to jen nekonečný boj s větrem. Většinou bočním. Strašná dřina, nervy z aut, páč jedu na Masarykův okruh na jistou akci, která se tam dnes koná a v rámci které se veřejnoust může projíždět po trati na bruslích, kolech, koloběžkách, longboardech a já nevím na čem ještě. Tudíž to beru po těch nejhnusnějších silnicích jak z hlediska povrchu (na krajích rozbité okresky), tak i z hlediska provozu. Místy to musím dokonce tlačit, protože nárazy větru jsou tak silné, že mám strach, aby mě to nesfouklo někomu pod kola.
Kopec z Žebětína mě absolutně zničí. A to ho jdu prakticky celý pěšky. Nahoře, když si v lese dávám autoresuscitaci, abych se ještě dožil aspoň té jízdy po závodní dráze, zjišťuji, že mi někde vypadlo pouzdro s brýlemi. Celý den jedu se slunečními a v pouzdře mám dioptrické. Kdybych ztratil ty sluneční, tak by mě to tolik nemrzelo, ty mě stály jenom trochu té dřiny na závodě, ale že v tom pouzdře byly relativně nové dioptrické brýle, to mě fakt vytočilo. Ale když už jsem se vydrápal na ten kopec, pokračuji dál. Sotva dojedu, teda spíš dojdu, to kvůli schodům, ke stánkům, jsem zaměřen foťáky a paní s mikrofonem mě hned zpovídá. Jsem donucen k ukázce jízdy, protože se tu nacházejí pochybovači, kteří tvrdí, že tohle nemůže fungovat. Asi napotřetí se mi v plné polní daří naskočit, ujet kousek a dokonce se i otočit a vrátit se zpátky, což divákům stačí. O chvíli později nacházím Petra z koloběžkového týmu BKG Červí díra, samozřejmě i se zbytkem nadšenců pro tyto stroje, je mi dovoleno odložit si věci do boxu a že za pár minut mám jet s Petrem na trati jedno kolo. Probíhá tu totiž pětihodinový vytrvalostní závod jak jednotlivců, tak právě i týmů na štafetu. Jezdí inlinisti (taky inlinistky :), koloběžkáři a koloběžkářky.

Takže z odpočinku zase nic a hurá na trať. Petr letí jak do zadku střelený, v mírném stoupání ho pomalu dotahuju, ale jak se to zlomí, stává se z něj vlivem absence brýlí jen rozmazaný barevný bod a tak mi nezbývá nic jiného, než kmitat nožičkama a doufat, že ho třeba ještě někde doženu. Ono je to jedno, závod jede on, já jsem tu pouze jako veřejnost. Za zatáčkou mě čeká šok v podobě obrovitánského kopce. Vidím, jak se do něho všichni plazí a líto je mi hlavně lidí na bruslích. Samozřejmě taky sebe, protože to je fakt příšernost příšerná. Ale říkám si, že když už jsem si do slova a do písmene vytrpěl tu cestu sem, tak si vytrpím i ten kopec. A jedu, zpočátku rychle, pak pomaleji, pak krokem a pak silou vůle. No dobře, tak ne silou vůle, kolo pod drtivou silou mých nohou sténá (a nebo to bylo naopak?) a po nekonečné dřině jsem nahoře a můžu to zase rozjet na nadstandardních čtyřiadvacet kilometrů v hodině. Následuje cíl, kde proklínám stavitele tratě, parkuju jednokolku a s ostatními se odebírám na pivo.
Po nějaké hodince jedu další kolo, tentokrát Petra v kopci na zlomek sekundy předjedu, což málem napřežiju. Pak dolů a zas to stejný, jen barevný flíček někde hodně daleko. Krpál jdu teď pěšky, na to už fakt nemám. Zbytek závodu okukujeme bruslařky, čímž ještě víc lituju, že nemám ty brýle. Po vyhlášení, mimochodem tým BKG Červí díra zvítězil, se loučíme a já se po stejné cestě, v naději, že najdu ztracené brýle, vydávám zpět.

Už jsem ale tak trochu smířený s tím, že víkend se prodlužovat nebude a že místo volného pondělku pojedu do města (jednou za uherský rok tam člověk holt musí) nechat si udělat nové. V šeru vidím prd, vítr pořád tu svou a aut neubývá. Balím to pod starým dubem kousek před Troubskem. Nic se mi nedaří, jsem nakrknutej a zjišťuju, že krom rybičky, kterou jsem ztratil minulý víkend (ale vím kde přesně leží), jsem si nevzal ani lžíci, takže si musím vyrobit jednu improvizovanou z deklu od konzervy, jejíž obsah chci zdlábnout k večeři. Párkrát se při tom říznu do rtu, páč už je tma a protože jsem blízko k silnici, nechci na sebe poutat pozornost a proto nesvítím mou superčelovkou.
Ráno je poměrně teplé. Balení mi jde ještě hůř než včera a já už vážně začínám nervovat. Jsem pevně rozhodnut to vzít nejkratší cestou domů. Cestou z Troubska do Ořechova (serpentiny) si pořádně máknu, když se s tím monstrem táhnu nahoru. Dochází mi voda a jelikož je neděle dopoledne a nechci nikoho otravovat, beru vodu z potoka. Je ledová a skvělá :)
Za Ořechovem se ohlížím po místě, kde jsem včera odpočíval. Sice to vypadá na fakt blbej den, ale stále ještě věřím na zázraky. Parkuju a v trávě vidím něco tmavého. Kdo hádá, že je to mé pouzdro s brýlemi, hádá správně! Našel jsem je, našel! Najednou je všechno růžo... no, to zas ne, tu barvu nemám rád. No prostě je všechno naprosto v pořádku, plán měním a pro změnu jsem odhodlán zajet ještě do pohraničí u Valtic pro ztracenou rybičku. V Syrovicích doplňuji zásoby, vyslechnu drby, společně s domorodci poradím ztracenému motorkáři správnou cestu a jedu směr Židlochovice.
Tam likviduji asi třetinu ze zakoupených zásob, včetně nealko (pozor, začínám svůj alkoholismus krotit) piva a razím dál po celkem frekventované silnici do Hustopečí. Jakmile opusatím zástavbu, začnou to všichni, hlavně motorkáři, roštovat. Ale silnice je široká a má krásné krajnice, takže to můžu roštovat taky. Už asi vím, proč všichni ti ostatní šestatřicítkoví unicestovatelé jezdí po těch hlavních tazích. Do určité míry jsou bezpečnější než rozbité boční cesty. Jsou totiž většinou v bezvadném stavu, je na nich hodně místa, vedou přímo a jsou bez zbytečných stoupání. Jenže po chvíli mě to přestává bavit a tak volím aleternativu. Tlačím stroj nejdřív mezi poli a pak mezi vinicemi po kopcích. No strašná dřina.

Lípa s posezením uprostřed ničeho

Sluníčko o sobě dává vědět, je hezky a tak si lehám do trávy a odpočívám.
„Dobrý den”, ozve se a za mnou stojí pan hajný a flintou.
„Já jsem myslel, že je tady havárka.”
„To ne, já tak odpočívám. Vy tu hlídáte vinohrad?”
„Jo, nesehnali druhýho a tak dělám ranní i odpolední. Chceš hrozen?”
„Rád. To je Váš vinohrad?”
„Ne, to je všechno Babišovo. Já z cizího rozdávám. On ale hrozny nechce a tak to pronajímá. On chce jenom obilí a řepku.”
„Aha, slavná řepka.”
Jdeme do vinohradu a tam dostávám tolik druhů hroznů, že to skoro ani nemám jak odnést. Ale sníst to jo, to dávám na výbornou :)
Posilněn hrozny hodlám sjet ukrutný krpál dolů. Mám fakt bobky, dokonce ani to Deore se moc necítí, že by to chtělo ubrzdit, ale po chvíli strachu už to zase tlačím do druhýho kopce. Je krásný výhled na Pálavu a okolí a je mi skvěle.

Po dalším ultrasjezdu jsem v Hustopečích. A jelikož míjím odbočku a nechce se mi vracet, jedu prostě rovnou za nosem. A zpívám si. Většinou vymývačky z Rock rádia typu „Rockový pumpařky” atd. Holt následky poslouchání jedné stanice pět dnů v týdnu. A to jsem střízlivej. No fakt! Lidi čumí, já se jim nedivím a pak čumím i já, když se ocitám zas na té pekelné silnici, které jsem se díky dřině v kopcích mezi vinicemi vyhnul. Ale tak jedu dál. A pálím to snad jak nikdy. Ne že bych chtěl být co nejdřív pryč, ale proto, že mě to fakt baví. Za značkou „Hustopeče” začínají motory řvát. I já začínám řvát „A představení hrůzy začínáááááá!”. Všichni to solíme do mírného kopce, makám jak nevím kdo nebo co, když v tom vidím obrovský podstavec a na něm krásně natřený sovětský tank T-34 s číslem 200. Je to památník bitvy u Staroviček, kdy koncem druhé světové války poručík Mirenkov se svojí osádkou zničil tři německé Panthery.

V tom cítím na levé ruce štípnutí. Podívám se a ono je tam včelí žihadlo. Asi jsem tu chuděru měl někde na nohavici, když jsem se o ni otřel. A to žihadlo si vytahuju tak blbě, že si do těla napumpuju jed do posledního zbytku.
Jsem zrovna na odjezdu, když přijíždí další auto. Ona už tu jedna rodinka byla. Je tu totiž keška, jinak by tady asi nikdo ani nezastavil. Nebýt to na tak rušném místě, přespal bych vzadu na louce. Ale z jedné strany dálnice, z druhé ta šílenost, po které jsem přijel...
Už vyhlížím, kdy bude chvíli klid, když v tom mě paní volá, v ruce má můj foťák a běží ke mně. No nebýt tam těch lidí, tak bych ho tam nechal. A to by byl teda gól. Silnice je mírně do kopce a tak se musím rozjíždět tzv. do kříže. To je tak, že nezačínám ve směru jízdy, ale kolmo k silnici a pak to musím honem rychle stočit než dojedu na kraj. A na to je potřeba aby nic nejelo. A tak trávím asi deset minut čekáním, následným nepovedeným pokusem, dalším čekáním, dalším pokusem... a když se mi to konečně povede, jsem šťastnej jak malej Jarda a vrhám se kupředu.

Pohled na Pálavu neomrzí

 Za Starovičkama se to mění na panelku, což není zrovna nejšťastnější. Jenže asi po kilometru odbočuji do Zaječí, kde zas pro změnu funím do kopce. Vesnice je rozbombardovaná od stavby kanalizace a jsou tu stavební semafory. Samozřejmě, že mi tam hned blikne červená. U dalšího to ale vychytám a vyjíždím hned jak to jenom jde. Cestou dolů se málem rozbíjím, to jak spěchám, abych to stihl dřív než jim tam blikne zelená. No, nestihl jsem to a ti dementi, než aby počkali deset vteřin, tak se hned hrnou dopředu. Jedu doslova na pěti centimetrech u prvního osobáku, na třech u druhého a když se zpoza něj vyřítí dodávka, jedu tak možná po těch chloupcích ještě z výroby, co mám na bocích pláště a co tam zřejmě zůstanou navždy, páč klopit tuhle mašinu do zatáček fakt neumím. No málem jsem si nadělal do gatí, když se to kolem prořítilo. Ale žiju a můžu to sypat dolů z kopce. Z kopceee!
V Milovicích na benzince kupuju vodu a jedu hledat místo pro přenocování. To nacházím kousek od silnice, hned za kostrou velkého sumce, který se sem dostal nevím jak. Rozděláno mám hned, najezený jsem taky hned.
Ve tři ráno mě budí déšť. Je to takový šupec, že už v tom neusnu. Ve čtyři si uvědomím, že venku suším, ne, že teď už vlastně peru věci. Včetně bundy. Prší až někdy do šesti. Ještě se hodinku válím a pak jdu zase balit. A zas mi to nejde nandat. Spacák pořád klouže dolů ze stanu a už to předělávám potřetí a furt to stejný. Ruku mám po včerejším píchnutí jak lopatu.

 Ujel jsem tak deset kilometrů a zase hrozí, že mi spacák spadne na kolo a já tak hodím tlamu. Zase chytám nervy. Nakonec se mi to daří vyřešit. Je to jenom o tom, jak člověk složí stan a jak to tam pak naskládá. Taková prkotina, ale říká se tomu tuším know-how. A když si to člověk musí vymýšlet sám, chvíli to trvá. To je vlastně důvod, proč teď tolik jezdím s výbavou. To abych vychytal mouchy.
Cesta z Bulhar do Lednice je zavřená a kopec do Sedlece je tak příšerný, že kašlu na původní plán jet si pro ztracenou rybičku a beru to rovnou domů. Mezi Sedlecem a Mikulovem je prý nová cyklostezka. Je, ale člověk k ní musí jet několik kilometrů po frekventované silnici, což je další adrenalin jako prase. Hlavně když mě v kopci předjíždí kamion, kterej veze nějakej bagr či co a hned jak začne předjížděcí manévr, vyřítí se naproti další kamion, načež to ten předjíždějící řízne těsně kolem mě. Já samozřejmě nevím, že má tak dlouhatánskej návěs a málem jdu do mdlob, když doslova počítám milimetry. Uf!
Na odbočce na cyklostezku zastavuji a dívám se na kolonu, kterou jsem způsobil. Fakt pěkná sbírka :) Aspoň měli možnost se chvíli pokochat okolní krajinou, ze které sice bylo vidět prd, ale to je jedno. Po stezce jedu až do Mikulova a co mě překvapuje, tak to, že je tu půl roku a už jsou v ní půlcentimetrové praskliny. Tady to zavání těžkým maštěním kapes. Vypadá sice nádherně, ale dle mého úsudku takhle vydrží dvě tři sezony a pak půjde do kytek. Úplně se bortí před očima.
Za Mikulovem ještě potkávám pár Pražáků, to už je tady u nás klasika a pak už se jen více méně trmácím dom. Jedu zase proti větru, ale už ne tak silnému. Celkově jsem najel něco kolem 240 km, což je vzhledem ke třem a půl dnům dost velká bída...

To byl zase jednou víkend

V rámci třídenního volna jsem se rozhodl prásknout do pedálů, zmizet tak zase na chvíli ze všedního života a vydat se vstříc dalším zážitkům. No nakonec z toho vylezla taková... ehm, ale to až později. Nejdřív přišel takový ten klid před bouří.

Je sobotní ráno. Balím si harampádí na cestu. Beru to všechno tak nějak hopem. Už to mám celkem dobře nacvičené a vím co vzít/nevzít. Stejně ale vyrážím pozdě a místo, abych byl před polednem v Lednici, trapčím ještě kolem jedenácté před barákem a domlouvám té zelené obludě. Nebýt relativně silného větru, byla by cesta k Janovu hradu celkem rychle a pohodově zmáknutá. A kdybych zase nenechal doma mapu (letos už potřetí), nemusel jsem bádat po nové stezce. No a nebýt odfláknutého připevňování spacáku, nespadl by mi tento hned za Mikulovem na kolo a nehodil mě v kopci na zem.
Do místa určení, totiž na Festival cyklospecialit, dorážím jen s téměř tříhodinovým zpožděním. Hlavní program už je tentam, ale pivo furt mají a tak, společně s Petrem, Helou, malým šídlem jménem Hynek, dalším Petrem, Janou a spoustou lidí, okukujících tu věc, na které jsem dorazil, nasáváme. Teda až na Hynka, ten přísun energie nepotřebuje.
Po třech pivech a skoro až zapomenuté klobáse s křenem, jsem donucen obecenstvu předvést, že na jednokolce skutečně jezdím, že ji jen tak jako machrovinku netlačím vedle sebe. Musím podotknout, že alkohol se mnou docela zamával, páč jsem toho od rána moc nesnědl. Ale i přesto, nebo možná právě proto, nasedám na první pokus a sklízím úspěch. Jsem zavalen otázkami, lidi si dělají fotky, no skoro bych tu až chtěl napsat, že se mi to začíná zajídat, ale není to pravda. Jasně že mě o baví.
Před sedmou večerní se odebírám společně s Petrem, Helou a Hynkem, o kterém začínám uvažovat, že ho překřtím na Krakena s pořadovým číslem dvě, do ATC Apollo, kde po postavení mého skromného stanu, míříme do bufáče, abychom doplnili tekutiny. A tam jsme vlastně až do noci.

Ráno mám bohužel tu smůlu, že jako druhý se na svět vyklube Hynek, který mě nakonec donutí zahrát si s sním dvě partičky Černého Petra. Napoprvé vyhrává, ale napodruhé zasahuje vyšší moc a vítězství je moje. No, vlastně jsem tak trošku fixloval. Ale bylo to v zájmu zachování rovnováhy :)

Ti dva pořád balí, v pozadí má, už asi dvě hodiny nachystaná, mašina

Jsem línej jak veš a fakt se mi nechce jet proti větru, načež se všichni rozloučíme a já se vezu s větrem do Břeclavi. Bez mapy mi nezbývá nic jiného, než se toulat po již známých zákoutích Břeclavska a Hodonínska. Původně jsem totiž chtěl opět navštívit Ždánický les, byť by to s 36" byly galeje. Projíždím si Pohansko, mířím k Soutoku, ale ne úplně až tam. Od té doby, co postavili ten dřevěný chodník, jsou tam spousty lidí a to místo tím pádem úplně ztratilo své kouzlo. Cestou samozřejmě potkávám hromady lidí, některé i víckrát.
Jelikož jsem poslední snad tři měsíce od mého mladšího bratra neustále dotazován, zda budu vstávat ráno ve 4, abych viděl zatmění Měsíce, které vychází právě na dnešní noc, nemůžu tento fakt dostat z hlavy a rozhoduji se, že si dnešní nocleh zařídím tak, abych na ten Měsíc v noci viděl. Tou dobou by měl být někde na jihu. Ve virtuální mapě, kterou neustále nosím v dutině lebeční, nacházím skvělé místo. Je to tam ale ještě kus cesty. Takže zpátky do Břeclavi, kde jsem od místních nadopován, pak přes Celnici, kde doplňuji vodu, hurá směrem k hranicím.

Byl jsem jimi doslova zalit burčákem

Cestou k tomu perfektnímu místečku se mi zakusuje jeden z pedálů do lýtka. To když jedu, už potmě, s napůl rozsvícenou čelovkou, neboť je prakticky bez šťávy, po takové zrádné cestě. Je v ní zaasfaltovaná nějaká trubka, která trčí podobně jako retardér. A jak se tak na ni soustředím, nevšimnu si lochny jako prase hned za ní. Trubku tedy přejedu v pohodě, ale ta díra mě dokonale rozhodí, noha se mi smekne po pedálu a ten ji celou zezadu „pohladí”. Kdybych neměl chrániče, měl bych místo malého říznutí hezky vykuchané lýtko. A ještě jsem špatně došlápnul a místo na chodidlo jsem stoupl na kotník. Poslední dva kiláky tedy beru pěšky.
Na okraji pole postavím stan, nařídím budíka na 04:10 a jdu spát. To proto, že v místních lesích jsou pořád zbytky nevybuchlé munice z války. Dárek od spojenců. Po probuzení je ale vidět z prdu kulička, páč je zataženo. Nařizuji na 06:45, tedy osm minut před východem slunce, načež zase ulehám. A ráno pak vidím tu krásnou podívanou. Ten okamžik, kdy se rodí nový den...

 Za lesem do mě udeří takovej fičák, že jedu krokem. Spal jsem totiž na závětrné straně. Ve Valticích pak v kopci předjíždím bajkery, div při tom nevypustím duši. Tu svou samozřejmě. Na odpočívadle kecám s Tomem a Laďou, pro změnu motorovými bajkery, kteří se právě vracejí ze čtyřdenního výletu zpátky do Liberce. Je svátek, spousty aut a turistů.

Zatím docela nuda, že? Tak toto byl ten zmiňovaný klid před bouří. Teď už to bude jen takové útržkovité. Přijíždím do Úval. Taková malá vesnička, ještě menší než ta naše, kde na mě někdo ze zahrady volá ať zastavím, že to není možný, že se mu to snad zdá. A tak zastavuji. Okamžitě je mi nabídnut burčák, že ten ale je! Ne jako ten sirup v Břeclavi. Tenhle je pěkně řízlej, tak jak to mám rád a což se po chvíli, řekněme po půldruhém litru, projevuje. Ten týpek se mi představí jako Paliza a ještě si vybavuji jeho kamaráda Standu. Je tu samozřejmě mnohem víc lidí, ale nějak to nepobírám.
Ani nevím pořádně jak, ocitáme se ve sklepě, kde kontrolujeme naložené maso, pak v dalším sklepě, kde kontrolujeme víno, které se mnou fakt hodně zamává. V hlavě mi bliká varovné světýlko. Jenže když ono se tak hezky sedí a pije!
Vracíme se zpátky na zahradu, kde si při spatření jednokolky uvědomuji, jak jsem se to sem vlastně dostal. Paliza startuje traktor, Standa pomáhá zapřáhnout brány a se slovy „Sedej, jedeme do vinohradu!” lezu jako záchodovej pavouk na traktor. Holt práce nepočká. I přes to, že jsem napitý jak žok a sotva se držím, přes toto mám strach, že se v nějakém výmolu neudržím, spadnu pod traktor a bude hej. Naštěstí motor v kopci vypovídá službu a tak můžeme sesedat. Tady mám nějaký výpadek, jen takové vize, jak jsme dva ten traktor drželi, když se startovalo. No... raději to nebudu popisovat. Po pobránování vinohradu jedeme zpátky. Když vidím ten kopec dolů, který nás čeká, vynutím si zastavení a radši jdu pěšky. Standa jde taky. Jednokolka pořád stojí i se všemi věcmi na zahradě a tentokrát se ozve „Jdem do hospody!”. A tak se taky stalo. Sedíme v hospodě, já tlačím gulášovou polívku a piva se radši moc nedotýkám, neboť podle hodin mi za chvíli jede poslední vlak a pořád nejsem s to na jednokolku v takovém stavu vylézt.
Nakonec se loučím a z Úval odcházím, ano ODCHÁZÍM, něco kolem šesté. Do Sedlece, nejbližší zastávky, je to pěkných pár kilometrů po kopcích. Jsem rád, že dokážu jít v mezích cesty. Tak moc kličkuji. Ještě potkávám nějaké Slováky.
„Copak, nejede?”
„Když je člověk ožralej, tak ne, nejede.”
Smích.
Na zastávce se pak snažím probudit k životu pár mozkových buněk a rozluštit jízdní řád. Vzdávám to. Sedám si na nástupiště a hodlám tam sedět tak dlouho, dokud něco nepojede. Sotva mi tato myšlenka probleskne hlavou, ozývá se zvuk železničního přejezdu a vlak skutečně přijíždí. A dokonce z té správné strany! Když nastupuji, je už skoro tma. Vevnitř skoro nikdo není. Celou cestu si v duchu nadávám a snažím se nějak vystřízlivět. Jsem už sice ve stavu, kdy je mi víc než jasné, že to prostě takhle rychle nejde, ale pořád ještě věřím na zázraky. Vlak k mé smůle jede jen do Hrušovan, což pro mě znamená ne osm, ale sedmnáct kilometrů ve tmě, s bludičkou místo světla a s tělem z gumy. To všechno na obtěžkané šestatřicítce, která mi dělá problémy i za střízliva a za bílého dne. Odvoz si volat nehodlám, nechci nikoho otravovat. Naopak je příjemné překvapení fakt, že mě nikdo neodbavil a tak jsem jel zadarmo.
Nasedání je peklo. Dalo by se skoro až říct, že jsem při něm opravdu vystřízlivěl. Když už se mi to konečně povede a já zjišťuji, jak špatně, ne, jak příšerně se to teď řídí, v duchu (možná i nahlas) si říkám, že už nesmím slézt, jinak se dneska dom nedostanu. No a jako na potvoru se objevují retardéry. Za normálních podmínek žádný problém. Teď? Nepřipadá v úvahu! Takže dolů ze sedla a za nimi zase milion a jeden zoufalý pokus navíc o zkrocení neposedného stroje. Když sedím nahoře, jsem pevně odhodlaný nezastavovat. I kdybych měl nevím co.
No jede se mi fakt hrozně. Hned na začátku mi došla voda, kterou bych teď tak moc chtěl, protože mám ukrutnou žízeň. Zastavit a doplnit ale nemůžu. Nohy jsou slabé a neposlouchají, neustálé vyvažování na poslední chvíli, před sebou vidím kulový a když jede v protisměru auto s dálkovými, je to fakt jako kdybych zavřel oči a jel poslepu. Jenomže zázraky se dějí a tak po necelé hodině míjím ceduli Křídlůvky, dávám si u Janka limonádu a domů už docházím po svých. Nejsem, opravdu nejsem hrdý na to, že jsem takto riskoval, toto není můj styl. Ale až do té chvíle, co jsem vystoupil z vlaku, to byla fakt sranda :)

Šestihodinovka v Karviné

Onehdá v Brně, kdy jsem se poprvé setkal s osobou jménem Tomáš Jankůj, jsem ještě ani zdaleka nevěděl, k čemu toto setkání nakonec povede. Bylo to na jaře, kdy jsem tohoto chlapíka, společně s Žanet a Standou, poznal. Od té doby už uplynul nějaký ten pátek a moje maličkost byla v rámci události na FB pozvána na šestihodinový závod na koloběžkách. Samozřejmě s jednokolkou. Pak zase uplynul nějaký ten čas a já jsem, po pár hodinách jízdy vlakem a zpestření jinak nudného čekání na odjezd ukázkou odváděním imigrantů z nádraží v Břeclavi, stanul v Albrechticích u Českého Těšína.

Jak číhají

Vystupuji a na perónu už čeká Tomáš s kolobkou. Po uvítání sedáme na své stroje a jedeme do bytu. Já rozsezený z vlaku, on protažený z cesty na nádraží. No... mám co dělat, abych udržel krok.
Po příchodu Tomášova táty Standy jedeme na pivo. Jednokolka již tradičně budí pozornost, jak cestou, tak i v hospodě. Po svižném návratu jedeme na další pivo. Večer jsem nakrmen a ubytován. A pak ještě jedno pivko, tentokrát domácí. No paráda :-)
Druhý den ráno vstávám v sedm. Jako poslední, neboť Tomáš, coby organizátor celé akce, vstává ve 4, aby všechno stihl připravit. Standa vstává rovněž brzy. Sice jsem si nařídil budík na půl šestou, ale nějak jsem zase usnul.
Po snídani nakládáme hromadu věcí potřebných pro akci do vozíku a štrádujeme to na místo konání - Park Boženy Němcové v Karviné. Tam už Tomáš úřaduje, rozděluje úkoly, buduje společně s pomocníky a pomocnicemi zázemí a také prezentuje závodníky. Následuje zahřívací kolo, kde je nám vysvětleno kudy vede trať, na co si dát pozor atd.
Krátce po deváté je odstartováno a všichni se ve stylu Le Mans rozbíháme ke svým strojům a závod může začít. Chci se trochu vytáhnout a tak to pálím hned ze začátku, čehož po chvíli lituji, neboť musím po dvou kolech zastavit a trochu se zase protáhnout. Sleduji, jak to lidem s koloběžkama hezky jezdí. Abych je předjel, musím na to fak šlápnout. Ale do čela se nedostávám. Na to bych musel být o dost rychlejší a nedělat tak často přestávky. První dvě hodiny utíkají jak nic, snažím se držet vysoké tempo a moje rychlost prakticky neklesá pod 23 km/h. V podstatě jedu pořád naplno, což mě stojí dost sil. Nebýt šikovně vymyšlené občerstvovačky, asi bych brzo skončil.
V půlce, tedy po třech hodinách, už to jde docela cítit jak v nohách, tak i v sedacích partiích. Jednou málem zažívám blízké setkání s povrchem zemským, to když mi do cesty z nenadání skočí veverka. Ještě, že tahle drobotina má tak rychlé reflexy...
Poslední hodina už je náročná. V sedle jsem už sice mnohokrát strávil víc času, ale ještě nikdy jsem celou dobu nejel tak rychle. Nejsem tu přece jen na návštěvě, ale proto, abych reprezentoval nás jednokolkaře a podal tudíž nějaký ten výkon.
Posledních dvanáct minut už mě fakt nebaví. Dobrou půlhodinu už sedím v sedle a po předchozím čase v něm stráveném mě dost bolí zadek. O to lepší je ale pak průjezd cílem. Myslel jsem si, že se závod povleče a nebude to utíkat, páč tohle je v jiném stylu - neujet trať za co nejrychlejší čas, ale ujet toho co nejvíc za čas stanovený.

Vyhlašování výsledků

Celkem jsem ujel 50 kol za 6 hodin, jednu minutu a dvě sekundy. Trať měřila 2316 metrů. Najezdil jsem tedy 115,8 km. Čas strávený v sedle byl 5 hodin a 13 minut, takže jsem se 3/4 hodiny flákal, pojídal a popíjel. Průměrná rychlost byla 22,1 a maximálka 28,3 km/h.
Co se koloběžkářů a koloběžkářek týče, tak nejlepší výsledek měl kolobkář Ondra - 56 kol za 05:58:28. Kompletní výsledky a fotogalerie jsou zde na stránkách akce.

Skoro všichni

 Po vyhlášení se náš dav oficiálně rozpouští. Zbývá už jen naložit všechny ty krámy zpátky na vozík a později vynosit do bytu. Nevím jak, ale nazpátek se tam toho vejde dvakrát tolik. Skvělá večeře a jde se zase na pivo! Hmm, hned na dvě :) A pak do Hajan.
Na neděli je pro mě nachystáno překvápko v podobě sedmimílových bot. Tomáš má totiž tuto šílenost doma a nejen to - vyšel v tom například na Lysou horu. Po krátké ukázce, kdy všelijak hopsá a chodí, a po krátkém školení jsem do tohoto navlečen (a že to byl boj s těmi mými mamutími chodidly), postaven a následně i málem připosrán.

 Je to fakt vysoko a není to jen tak. Člověk balancuje hlavně na patách, nikoliv na špičkách. První nesmělé kroky se musím neustále přidržovat - však víme. Nové věci se učím slimáčím tempem a jsem neskutečné nemehlo. Ale asi tak po pěti deseti minutách už na krátké vzdálenosti chodím sám. Tom mě zkouší učit i skákat. No... za pár dalších minut mám dost. Je to makačka. Respekt před Tomášem a přede všemi lidmi, kteří na tom dokážou dovádět. Vždycky jsem si tuhle vychytávku chtěl vyzkoušet. Díky!

Tomáš, Standa a Pegas, jak říká svému kolu a... moje maličkost

Po obědě vyrážíme na nádraží, kde chlapům mizím za dveřmi vestibulu. Ale ještě předtím umožňuji panu organizátorovi pohled na svět ze sedla jednokolky. No, aspoň byla sranda.

Po dalších čtyřech hodinách a něco už mažu z nádraží v Božicích, s mezizastávkou na jedno chlazené, rovnou na rodnou hroudu.

Je fajn, když se pár lidí sejde v parku a společně si změří síly. Ale je ještě víc fajn, že se někdo na vlastní popud dokáže sebrat a všechno okolo zorganizovat. Oběhat úřady, natisknout čísla, obstarat ceny, pozornostní balíčky, časomíru... je to spousta práce. Tím někým je právě Tomáš. A pak taky samozřejmě Standa a všichni ostatní, kdo s věcmi kolem hladkého chodu pomáhali.

Dík za perfektní víkend!

Den čtyřiatřicátý aneb „Ať tě ani nenapadne přijet před čtvrtou!”

Čtvrtek, 5. června
Tak a je to tu, poslední, ale úplně ten nejposlednější den Cesty. Je sice pravda, že to pro mě skončilo už dřív, tam u Hojné Vody, ale teď to bude oficiálně. Včera jsem byl informován, ať mě ani nenapadne přijet dřív než ve čtyři odpoledne. Oni tam na mě něco chystají, určitě!
Proto si se snídaní dávám načas. V Hradišti mě překvapí výmol v asfaltu, načež jednokolka dostává o zem takovou do nosu, že mám chvíli pochybnosti, zda to vůbec přežila. Je to ale houževnatý stroj a tak, potupen zraky přihlížejíchích, zvedám mašinu ze země. Abych se vyhnul centru, do kterého bych se stejně musel škrábat až kamsi nahoru (a že už těch kopců mám tak trošku plný brejle), beru to Gránickým údolím. Je to má nejoblíbenější část města, dá-li se to tak říct. Pamatuju si, jaký pro mě byl problém tohle projet, když jsem sem poprvé vyrazil s devětadvacítkou. Pravda, měl jsem ji chvíli. Teď všechno projíždím naráz, bez pádu, s báglema a ještě přitom stíhám udělat jeden záběr na kameru.

U cykloturistického informačního centra se setkávám s Česťou, chlápkem, který má na starost chod tohoto v ČR unikátního projektu a také přijíždí můj poslední doprovod - Zbyněk, David a Petr, alias KRAKEN.

Na nákupu

 Máme čas a tak to na můj popud bereme po všech čertech. Abychom se vyhnuli silnici, míříme na polňačku. Ta je ale šíleně zablácená a tak, jak je vidět i na videu, jen jdeme (kromě Zbyňka, ten je vyzbrojený druhým kolem a přehazovačkou) a jsme rádi, že se nám vůbec točí kola. Stavujeme se ještě za Marcelou, Zbyňkovou a Krakenovou mamkou v Hodonicích na nádraží. Dostáváme čaj a sušenky. A tam mi taky zvoní telefon. Mamka.
„Kde jste?”
„V Hodonicích, však jsou teprve ty čtyři, máme čas, ne?”
„Pohněte nebo tady budeme všichni ožralí.”
Zbyňka tedy vysíláme jako předvoj, já se s klukama dál plazím po silnici a společně ukrajujeme z posledních deseti kilometrů. Jedeme o stošest a každé dvě minuty se ptám, zda jsme všichni, neboť jedu v čele a udávám těm nebožákům tempo. Na křižovatce u Strachotic dáváme poslední přestávku. A ve Valtrovicích to začíná. Na kraji silnice jsou v určitých rozestupech rozmístěny papírové značky. Už si to přesně nepamatuju, ale stálo tam něco jako „Poslední dva kilometry, Jedu, jedu! Za (obrázek krýglu s pivem)! Poslední zatáčka!”
Na mostě do Křídlůvek už stojí náš početný klan jednokolkařů a jednokolkařek a je mi předána česká vlajka. Mám prý jet pomalu, jenže ta vlajka se mnou kvůli větru dost lomcuje a tak je to docela těžký. Už vidím, jak kdosi u hospody u Janka natahuje cílovou pásku. Ten někdo byl Milka a Janek mě při průjezdu kropí šampáněm, načež z jednokolky padám. Toto jsem ale ve videu hezky vystřihl a tak to na povrch vybublalo až teď :) Při té příležitosti si připíjíme a pokračujeme dál k našemu. Ve chvíli, kdy projíždím onu skutečně poslední zatáčku, spatřím na ulici dav lidí, nad nimi transparent a vzdáleně slyším „Už jede, už jede!!!”, načež se rozeřvou píšťalky, pouští se song We are the champions od Queenů a dav jásá. Přiznávám, že tohle jsem vůbec nečekal a jsem docela nervózní. Zvlášť když mi bylo přikázáno, abych dojížděl pomalu. Po průjezdu druhou cílovou páskou to ze mě ale všechno padá. Sice nevím co mám dělat, ale to už je jedno. Stoupám si na slavnostní bednu, přijímám gratulace, věnec, kytku, no prostě jak průkopníci v kosmonautice, když se vrátili zpátky na Zemi.
Jsem zasypáván otázkami, cukrovím, skleničkami vína, je mi dovoleno zapíchnout si do mapy poslední špendlík, znázorňující dnešní etapu. A pak sedíme na lavičkách a já samozřejmě musím vyprávět. Jenže ono to prostě nejde říct všechno naráz. I přes to, že vedu prakticky monolog.

Pak byla mapa vyvěšena v hospodě

V hospodě jsem potom zpovídán znova. Trvá mi dobrou hodinu dostat se z jednoho konce hospody na druhý. Musím se přes ty lidi prostě propovídat.
No a dál už je to vlastně známá písnička. Jelikož je čtvrtek, je mi vyčteno, že jsem nedojel v pátek, kdy jsme se mohli pořádně zrumplovat. Toto si ale v plné míře vynahrazujeme následující den mezi sklepy a další den pro změnu ve sklepech, neboť je Den otevřených sklepů. Tyto tři dny prakticky nevím kde mám přední a kde zadní. O to lepší pak byl návrat do pracovního procesu :) Takový byl tedy můj poslední den na výpravě, kterou jsem si takříkajíc vycucal z prstu, když jsem zevloval v jednom z ošklivých paneláků kdesi v Brně. Výpravě, která mi do slova a do písmene změnila pohled na svět a na lidi a která ve mně něčím pohnula. Toto „něco” o sobě dává s odstupem času vědět čím dál víc a následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Příští rok to začne znova, ale v daleko větším měřítku a v trochu jiném stylu. Ale o tom až jindy. Ještě jednu věc bych tu totiž chtěl zmínit.

Poděkování

Jsem věčný za veškerou pomoc, která mi byla během Cesty poskytnuta. A chci všem poděkovat.

Děkuji Petrovi a Lence za darovanou brzdu, bez které bych si nabil ciferník hned třetí den, za podporu na serveru Přibližovadla.cz, poskytnutí rozhovoru a za ubytování.

Děkuji lidem ze zastupitelstva OÚ Křídlůvky za uhrazení zápisného do České databanky rekordů.

Děkuji SDH Křídlůvky za finanční podporu.

Děkuji ČSŽ II za finanční podporu.

Děkuji Libě za finanční podporu.

Děkuji Libshi za tu mast z oné zázračné kytky, bez ní by se mi zcela určitě kolena rozpadly hned po Beskydech.

Děkuji Zbyňkovi, Davidovi a Petrovi za doprovod, který mi dělali po téměř celý první den. Zbyňkovi pak ještě jednou za funkci spojky a zpravodaje během Cesty.

Děkuji Luďovi za doprovod na druhé etapě.

Děkuji Jirkovi a jeho bandě, která bere naše hranice pěkně po čáře a pěšky, za podporu, tu skvělou domácí kořalku a fajn pokec.

Děkuji panu Kostelanskému za poskytnutí ubytování zdarma v jeho penzionu.

Děkuji klukům z Francovy Lhoty za uhrazení útraty v hospodě, super povídání a spoustu zábavy.

Děkuji tetě Janě a strejdovi Pepovi za ubytování a spoustu jídla, které jsem tlačil ještě další den.

Děkuji Kláře za doprovod, podporu na jejím blogu a taky paní Martě za oběd. Tobi si mé díky nezaslouží, páč mě zjevně neměl moc v lásce :P

Děkuji dětřichovské moto-cyklo-nohejbalo-hospodské bandě za pomoc při hledání centrklíče, nohejbalový mač a tu akci v hospodě během zápasu našeho nároďáku s Kanadou.

Děkuji Tomášovi za navigaci po telefonu, doprovod a následnou ochutnávku náchodského Primátora.

Děkuji dalšímu Tomášovi za doprovod v Jizerkách a taky celé jeho rodině za ubytování a zajímavý večer, kdy jsem se o našem severu dozvěděl spoustu zajímavých věcí.

Děkuji Strejdovi Honzovi a tetě Miluši za ubytování.

Děkuji Markovi za doprovod a, ikdyž jsem to vůbec nechtěl, také za zprostředkování té reportáže v televizi. Ono se totiž nakonec ukázalo, že to u našinců způsobilo takovou tu zdravou dávku hrdosti, když viděli v televizi vesničku, která není na většině map.

Děkuji flycrossovi za doprovod, poskytnutí proviantu a nářadí. Jeho osmičku imbus, kterou mi daroval, s sebou stále vozím v kapsičce pod sedlem na své šestatřicítce. Pojede tedy se mnou třeba i na ten konec světa. Také mu patří velké díky za zveřejnění videa z našeho společného pojezdu. Jasně a taky za ten super článek :)

Děkuji Kubovi, Barči, Růži a celé její rodině za poskytnutí ubytování, skvělé jídlo a tu večerní grilovačku.

Děkuji cykloklubu z Frantovek za finanční podporu.

Děkuji paní z Penzionu Všeruby za zprostředkování odvozu do Kdyně. Bez ní by se mi shánění nového pláště pěkně zkomplikovalo.

Děkuji té holandské rodině (na jména jsem se bohužel nezeptal) za odvoz do Kdyně.

A samozřejmě děkuji všem, kteří mě po celou dobu sledovali, mým nejbližším a taky Křídlůvákům za to uvítání.

Zároveň se chci omluvit, že mi sepsání celé výpravy trvalo tak dlouho. V tomto ohledu se už ale asi nezměním. Taky se tak trošku stydím za tu rozežranost během výpravy a hlevně za to nocování. Fakt jsem chtěl spát převážně venku. Proto jsem s sebou taky tahal ty krámy. Ale holt to nějak neklaplo. Tak příště....
Cesta tedy definitivně skončila a v pomyslném hledáčku se už pár měsíců rýsuje Druhá výprava. Už jenom nějakých osm a půl měsíce!

Den třiatřicátý aneb rovina, vedro jak v pr... a známý kraj

Středa, 4. června
Po včerejší „vydatné večeři” mám pocit, že se moje vnitřnosti přeměnily ve vzduchoprázdno a že je jen otázka času, než se smrsknu jak hrozinka. Ale nestalo se tak a po snídani, vyparkování jednokolky a následné předváděčce personálu hotelu na náměstí, se vydávám vstříc dalším kilometrům.

Jako kdybych si měl vybrat

Je vidět, že jsem na Moravě. Vzduch horký jak v peci, čím dál větší rovina a taky čím dál větší únava. Je to jeden z nejteplejších dnů, které jsem na Cestě zažil. A lidé z jednokolkové branže mi potvrdí, že jezdit v horku, zvlášť jezdit daleko, je na jednokolce celkem otrava. Kdysi mi jeden člověk řekl, že žít ve zdejším kraji je jako žít ve vyhnanství. Všude jen obrovská pole a ve vesnicích mrtvo. Je to vlastně takový kraj na konci světa.

 Těsně před vjezdem do okresu Znojmo, se potkávám s místním cyklistou. Doteď byla silnice špičková, ale hned za značkou začíná kostitřas a kostilam po kulaté, hnusné a rozbité asfaltce. Dal bych nevím co, kdybch mohl celou etapu, ba i celou trasu projet po lesních cestách. Rozbitý asfalt dá člověku zabrat, pěkný zase nudí a v obou případech je tu nebezpečí aut. Vlastně ne, nebezpečné auto neexistuje. Jsou jen nebezpeční řidiči. Ovšem v těchto končinách není provoz nijak valný, takže jsem relativně v klidu. Až moc v klidu. Skrze počasí se často válím v trávě někde ve stínu a odpočívám. A někde tady, když chci natočit nějaký report do kamery, zjišťuji, že jsem v hotelu nechal tu tyčku, na kterou se dá přidělat foťák a která mi po celou dobu tak dobře sloužila. Vím úplně přesně kde. Leží v prachu před tou kůlnou, ve které jsem měl přes noc zamčenou jednokolku. Ráno, při nabalování věcí, jsem si to položil na zem, abych mohl nahodit spacák. No a zrovna tam přišla paní, se kterou jsem začal rozmlouvat a tak jsem na to zapomněl. Vracet se mi fakt nechce, to by znamenalo další den navíc. A jelikož jsem už dávno překročil plánovaných 30 dnů, okamžitě ten plán zavrhuji.

Mě nedostanou!

Jak tak tudy projíždím, vracejí se mi vzpomínky na zdejší kraj. Hlavně na okolí Podhradí nad Dyjí, kam jsem jezdíval s babičkou na chatu. Zřícenina Frejštejnu, kterou jsem jako malý kluk prolezl snad stokrát, splavy na Dyji, kde jsem na této řece poprvé a asi i naposled viděl vodní šneky (ty živé, ne ty ocelové) a spousty úhořů, zřejmě taky ti z posledních, kteří mizeli po nájezdech rybářů. Už jen samotná cedule s nápisem Dyje mi dává jasně najevo, že jsem prakticky doma.

 Cesta do Vranova je jeden velký sjezd. Cesta z Vranova je vyčerpávající tlačení jednokolky nahoru po strmých lesních cestách, v neuvěřitelném dusnu a za neustálého zakopávání o kameny. Tak trochu mi to připomíná Beskydy. Tam byl ale trošku chládek. Chtěl jsem se za každou cenu vyhnout silnici a tak jsem to vzal přímo lesem NP Podyjí. Na následující pasáž se těším. Jsou to takové příjemné cestičky podél lesa a více - méně po rovině. Volám kamarádovi Standovi do Mašovic, zda bych se tam mohl stavit a přespat, páč dneska to domů nestihnu a ani tam dojet nesmím. To mi bylo sděleno po telefonu. Že prý musím dojet až zítra. Asi tam na mě něco chystají...

Čáp černý - jeden ze dvou, které jsem ze celý měsíc viděl

Po celkem dobrodružné cestě do Podmolí, kdy jsem s krátkýma klikama a báglema kličkoval po pěší stezce a modlil se, aby mi neselhala brzda, přijíždím do Mašovic. Jsem nakrmen, osprchován a uložen. Děkuji tedy Standovi, druhému Standovi a Janě, že mě u sebe nechali přespat.
Zítra už dorazím do rodné vísky. Je to nějakých ani ne 30 kilometrů.