Den jedenatřicátý aneb dočista sám a hladový uprostřed Novohradských hor

Pondělí, 2. června
Včera večer jsem se rozhodl, že musím zajít na snídani co nejdřív, abych stihl odjet před náporem těch děcek co dělaly takovej kravál. Jaké překvapení, když v osm dorazím do jídelny, kde se tam všcichni na sebe tísní a okupují pult s jídlem. Chvíli stojím ve frontě, ale nakonec to vzdávám. Snídaně se tu stejně platí extra, takže jsem o nic nepřišel. Jen o nepříjemné ráno. Odevzdávám klíče a mizím z tohoto lokálu. Ve městě se stavuji v COOPu s úmyslem vybílit jim regály. Podle mapy totiž dneska pojedu prakticky pustinou a tak musím nějaké jídlo vzít s sebou, aby můj rozmlsaný žaludek přežil. Jednokolku opět nezamykám, byť mám trochu obavy. Vždycky, když se na ni ale mrknu koutkem oka skrz výlohu, tak jakoby se na mě usmívala a říkala „Co blbneš? Však jsem tady.” V obchodě si s jídlem zase povídám, neboť mám radost, že zas můžu něco zdlábnout. Včera toho moc nebylo.
Venku pak potkávám pana cyklokolegu ze Slovenska. Poznávám ho podle vlajky připevněné na nosiči.  
Tohle si taky musím pořídit. Až pojedu na Druhou výpravu. Vlastně už se stalo a minivlaječka mi už pár neděl leží doma na stole. To je zásluha mojí mamky, které jsem dal bojový úkol a vlaječku si přál k narozeninám. Sháněla ji po všech čertech, až ji nakonec doopravdy sehnala.
Chvíli kecáme, on povídá, jakou měl cestou sem krizi a že rozmýšlí kudy dál, jestli na Salzburg a nebo zpátky na Slovensko, já zase tu svou. Na Novohradské hory jsem se těch posledních pár dnů těšil. Věděl jsem totiž, že tato krajina je ještě jaksi nedotčená, že tu není tolik lidí. Poslední dobou mám totiž čím dál větší nutkání si někam zalézt a schovat se před světem. Prostě zmizet v hlubokých lesích a chvíli odtamtud nevystrčit nos. Věčné „Kde máš řídítka?” mi už začíná hýbat žlučí. Nevím, najednou jakoby se něco zlomilo. Jízda mě už tolik netěší a vůbec všechno je takové divné. Zase začínám mít ten strach z lidí. To stejné, co jsem kdysi míval. Ještě když jsem jezdil na kole jak ďas. Vyhýbal jsem se jakékoliv lidské společnosti. Byly mi milejší zvířata prohánějící se podél cest, stromy v lesích a šumějící voda v potocích a řekách. Projížděl jsem krajinou a představoval si, jak asi vypadala třeba před sto lety, kdy tu nebyl žádný asfalt a žádné benzínky. Čas plynul pomaleji. Vždycky jsem se chtěl alespoň na chvíli do takové doby podívat, což se mi částečně splnilo na Balkáně, kde v daných oblastech člověku připadalo, že se tam doba skutečně zastavila a zběsilé tempo západního světa tamní lidi minulo. Pamatuji si, jak jsem tehdá řekl „Chtěl bych být kráva a žít v Černé Hoře.” Dobytek si tam vykračoval lehkým krokem po krajnici, jednu krávu jsem tam dokonce potkal i v lese na cestě - oba nás to překvapilo a minuli jsme se patřičným obloukem. Nikdo je tam nehlídal. Krávy si prostě chodily kam chtěly, kdy chtěly a jak rychle chtěly. A já to teď cítím úplně stejně. Chci si pomaloučku vykročit rovnou za nosem. Napřed ale musím ještě projet pár vesnic.

Cesta je čím dál obtížnější, rozbitá a začíná stoupat. Krom toho tudy vede nějaká objížďka a tak je tu i provoz. Zapadlá a zapomenutá silnička a jezdí se tu o 106. Vůbec se mi nechce nasednout a jet. A tak většinu času do toho kopce jdu. Absolutně ztrácím motivaci trochu máknout a vyšlapat to. Navíc je celkem teplo...

V Horním Dvořišti navštěvuji další COOP, abych doplnil zásoby. Dopřávám si před obchodem hořčík v podobě Magnesie, do čehož střídavě tlačím trs banánů, když v tom vidím skupinku lidí, jak staví s koly u obchodu. Hledí na můj stroj a spouštějí na mě po anglicku, což je, jak víme, pro moji maličkost kámen úrazu. Anglicky prostě neumím a tak se domlouváme nějak všelijak. Jsou z Finska a jedou z Budapešti do Prahy. Víc jsem z nich nevydoloval.

Za vesnicí už začíná les, ale podle mapy jen na chvíli. Ovšem v tom lesíku je poněkud zvláštní stavba. Je to zbytek, resp. opravený zbytek z dřevěného mostu pro koňesepřežnou železnici. Zkusil jsem to tak nějak nafotit.

Před

Nyní

Je tu i zbytek boudy, kde bydlel už nevím kdo. Ten člověk se staral o trať a snad možná i o unavené koně. Takových budek prý bylo na trati bezpočet.
Horní Dvořiště bylo poklidné a takové zastrčené. Dolní Dvořiště je pravý opak - je tu silný provoz a vůbec se mi tu nelíbí. Abych si trochu zkrátil cestu, vzal jsem to sem kus po silnici E55. Vede po ní dálková trasa Eurovelo 7. Samý kamion. Vždycky je to pro mě šok, když se z poklidného lesa rázem dostanu na podobné místo. Když jedu s někým, jsem docela jiný člověk. Stačí ale, abych byl chvíli sám a tyto přechody pak dost prožívám. Mám rád klid. Možná je toto důvod, proč nejspíš nikdy neusednu za volant, neboť už jen ta představa se mi hnusí. Je to asi jako když by si arachnofobik měl hrát s pavoukem. Auta prostě nemám rád a mrzí mne, že je občas musím použít. Mrzí mne, že se v našem žebříčku hodnot dostávají prakticky na vrchol. V mých snech je svět, kde tyto stroje zkrátka neexistují.

Za vsí se konečně odlučuji od té šílené silnice a mizím v krajině bez lidí. Nechávám se jí naprosto pohltit. Okolní svět pro mě neexistuje, je jen tato cesta, kopce a lesy, jednokolka a mé potem nacucané tělo. Postupuji jen velice pomalu. Silnice je rozbitá, je to kodrcavá a zdlouhavá cesta. Po chvíli mi odpadává košík na bidon s chia semínky. Opravuji toto elektrikářskou páskou, což je hned po pásce lepící druhé nejuniverzálnější opravovadlo. A hned po studánkách ten nejlepší vynález.

Plahočím se dál. Hodinu, dvě... první auto, nějaký starý křáp, co sotva drží pohromadě. Je tu spousta cedulí s označením bývalých vsí. Po některých nezbylo nic, po jiných třeba jen kostel. Jednu tu začali obnovovat. Nevím čím to je, ale tenhle kraj má svoji moc. Tu má i tato cedule, které nedokážu odolat. Na chvíli proto odbočuji z trasy ve vidině nacpaného nácka.

Jedu směrem k domům a v duchu přemýšlím, dnes už si nevybavím nad čím, když v tom se mi v koutku oka objeví nějaký tmavý flek a pořád se zvětšuje. Zpočátku tomu nevěnuji pozornost, jako bych byl něčím otupělý, ale pak se podívám a přímo naproti mně se řítí pes s vykulenýma očima. Okamžitě lezu dolů a jsem připravený použít jednokolku jako štít. Máme doma dva psy a něco málo z jejich řeči těla znám, ale tady si nejsem vůbec jistý. Jeho tvář je taková kamenná, neměnná, pořád jenom kulí oči, uši nastražené a rychlým krokem se přibližuje. Pak zastaví a prohlíží si mě. A pořád ten stejný výraz. Nasedám na jednokolku a pokračuji dál. On běží za mnou, což mi není zrovna příjemné, ale nakonec dorážíme k onomu občerstvení. Za 15 minut by měli otevírat, ale nikde nikdo. Chvíli tam s hafanem čekám a zkouším si ho koupit sušenkou. Nehne ani brvou, nic nechce, jen kulí ty svoje kukadla a drží si patřičný odstup. Neštěkne, nezavrčí, divnějšího psa jsem jakživ neviděl.

Po 30 minutách to vzdávám a vracím se zpět na vytyčenou trasu. Pes zůstal na místě. Jídlo ještě mám, ale, jak mnozí vědí, kusu žvance navíc se nikdy nebráním. Původní plán zněl tak, že se budu co nejvíc držet hranic, ale tady dělám menší výjimku a až do Pohoří na Šumavě nejedu. Ono se to zdá kousek, ale na té jednokolce je to na čtvrt dne. Jedu pomalým tempem, páč při zdolávání cesty necesty do Horního Dvořiště jsem přehodil pedály do větších klik. A teď už jsem moc líný na to, abych je vrátil zpátky. Někdy to dokonce ani není nutné, protože rovné to tu zrovna moc není. Ve srovnání s upršeným Českým lesem je to ale jako jižní Morava versus Vysočina. Nesrovnatelné. Vyjma to auto, které jsem minul před několika hodinami a dva bajkery, kteří mě málem smetli z cesty, jsem tu nikoho nepotkal. Už delší dobu mi dnes zní v uších písnička Wanderer od skupiny Ensiferum. Nemůžu ji dostat z hlavy. Na druhou stranu mě to zas až tak moc netrápí, páč patří do seznamu mých oblíbených skladeb. Po nějakém čase se dostávám na silnici a do vísky Leopoldov, kde je tenhle fešný ukazatel.

Do Pohorské Vsi je to kousek. Cestou míjím nějaké rozvaliny asi dřívějšího statku nebo něčeho podobného. Zdejší atmosféra je nějaká divná. Moc se mi tu nelíbí. Ovšem mají tu otevřenou jakousi hospodu, kde se i vaří, takže zastávka je víc než nutná. Sedím venku, páč cestou jsem viděl pár Hnědočechů a nerad bych tu o jednokolku přišel. Přímo naproti terase je sídliště z bytovek a ty jsou plné, jak jinak, těchto individuí. V duchu se modlím ať už mi donesou to jídlo, abych to do sebe mohl naházet a vypadnout. Nemůžu se na to dívat. Samý řev, pokřikování a je jich čím dál víc. Naštěstí si mě nevšímají, páč stroj mám uklizený a mimo jejich dohled. A až se rozjedu, bude už pozdě :p.

3.5. - den odjezdu

Po velice rychlém obědě mizím ještě rychleji zpátky do lesů. Kousek za vsí nabírám vodu z Pohorského pramene, kde před chvílí dotankovala babička z protějšího domu. Taky bych chtěl jednou mít za barákem studánku...

A zase šlapat do pedálů. Nic jiného vlastně ani neumím. Někdy si říkám, za-li umím alespoň tohle, páč o tom občas silně pochybuji. Slunce pomalu hlásí, že větší část dne už uplynula. Je pozdní odpoledne. Mám kopr, nic se mi nechce. Nejraději bych si někam lehnul a jen tak se válel. Ale jakousi setrvačností se ještě pořád plazím dál. Jedna vesnice, druhá.... mám zase hlad a jsem unavený. To poslední jídlo nebylo v nijak extra velké porci. Nohy mi slábnou. Už to není jako na začátku. Několikatýdenní ježdění je pro mě vyčerpávající, byť si to mnozí lidé možná nemyslí. Skoro celý dnešek jedu jen silou vůle. Jenom proto, že je to můj úkol. Projíždět krajinou. Už to není tak jako v Karpatech, kdy jsem jel s úsměvem od ucha k uchu a zdravil místní. Už to není tak jako v severních Čechách, kdy jsem hltal kilometry kopec nekopec. Už to není jako na Šumavě, kdy jsem nestačil žasnout. Každý kilometr je tu těžší a těžší. A není to povrchem, kopci nebo počasím. Ikdyž je pravda, že staré signálky jsou od lesnické techniky místy řádně rozbité. Je v tom ale něco jiného. Při komentářích do kamery občas dost dlouho mlčím. Prostě mě nic nenapadá. Jen s otupělým výrazem hledím do objektivu a jako kdybych očekával, že se v něm objeví nějaká nápověda. A ten pocit... skoro jako bych se ani nechtěl vrátit.
Jen kopce, potoky, stromy a zbytky starých osad. Občas nějaký krmelec nebo rybníček. Připadám si tu osamělý a odloučený od okolního světa. Ani signál tu místy není. Nikdy bych nevěřil, že ve střední Evropě ještě existuje nějaké takové místo. Není to ale samozřejmě divočina jako v dokumentech BBC. Není tu nic pradávného či tajemného. Alespoň ne na místech, kterými projíždím. Ale přesto je tu něco, co má neuvěřitelnou sílu. Je tu něco, co jinde není...
Najednou se to stane. Jakoby mi někdo přímo do hlavy poslal zprávu. Zprávu, která obsahuje úplně všechno. Nevím, jak bych to jinak popsal. Prostě všechno. Uprostřed kopců zastavuji a mlčky hledím kolem. Nevím jak je to možné, ale přestávám vnímat čas. Tento fakt jsem zjistil při rozjezdu, kdy jsem si všiml, že se tachometr přepnul do úsporného režimu, což bývá po deseti minutách nečinnosti. Přitom jsem byl přesvědčený, že celé toto „něco” trvalo jen pár sekund. Nejsem schopen říct, jak dlouho jsem tam vlastně stál. Mohlo to být deset minut a nebo taky půl hodiny... Všechno má svůj smysl. Tohle všechno se mělo stát jen proto, abych došel do tohoto bodu, kde jsem si to uvědomil. Možná už mi doopravdy přeskočilo, kdo ví. Uvědomuji si, že právě tady a teď výprava skončila. A i kdybych nedojel až do Křídlůvek, tak za mě byla rozhodně úspěšná. Je to sice ještě daleko, ale celou dobu to byla cesta tam. Cesta do neznáma. Odteď je to cesta nazpátek. Cesta domů. Na jednu stranu je to dobře. Na stranu druhou je mi jasné, že zanedlouho tohle všechno skončí úplně a svět bude zase tak jak dřív. A nebo ne? Celou dobu jsem řešil odbočky, kopce, jídlo, spaní... pořád jsem byl v kontaktu s lidmi a až na celodenní dřinu a tři obědy jsem nijak zvlášť nevybočoval z mého životního stylu (přiznávám, který se ale trochu liší od toho běžného). A přesto ten měsíc byl tak jiný. Nedá se s ničím srovnat. Mám tak trochu strach z návratu. A to nejsem žádný velký cestovatel, který by trávil několik měsíců někde mimo civilizaci. Protože až se vrátím, nebudu už další den vstávat s odhodláním pokračovat v cestě, neboť stanu na jejím konci. Celou dobu se ženu kupředu, ale až jendoho dne, a ten den přijde a bude to brzy, dorazím do cíle, kam se budu hnát pak? Odpověď znám a nelíbí se mi - nebudu se hnát nikam. Zase se ze mě stane ten pecivál, který si jednou v Brně v paneláku vymyslel, že pojede na jednokolce kolem státních hranic. Každý den budu vstávat bez pevně daného cíle, bez chuti pokořit kus krajiny, prostě bez šťávy. Bude to každodenní kolotoč práce, jídla a odpočinku...
Pak mi v hlavě jakoby cvakne, jako kdybych dostal studenou sprchu. Nasedám a jedu dál, když v tom za zatáčkou vidím krásné náměstíčko s kašnou, kostelem a zvonem. U toho tabule a na ní napsáno:

Jsem ateista, ale to neznamená, že nevěřím v určité síly. Možná to byla náhoda (na ty vlastně taky neveřím), že mi „přeskočilo” zrovna v blízkosti místa s údajnou velkou duchovní silou. Ať si každý myslí co chce, ale já tvrdím, že tam něco je.

V Dobré Vodě si dávám další jídlo. Dnes večer jsem rozhodnutý spát venku. Prostě chci spát venku. A najednou jedu dál a dál, kopr nikde, slunce pomalu zapadá, ale já pořád jedu dál. Zase se chci schovat do lesa a nemůžu se dočkat, až zmizím v přítmí listí. Ještě poslední vesnice.

„Dědo, hele, on má jenom jedno kolo!”
„No jo, vždyť toho znám!”
Co? Jak mě tady může někdo znát?
„Jak to že mě znáte?”
„Vy jste z Moravy, ne?”
„Jo.”
„A jedete kolem hranic.”
„Jo.”
„Dneska o vás bylo v televizi.”
Tak přece. Konečně to odvysílali. Jsem zvědavý co z toho vzniklo. Píšu domů SMSku, že už jsem byl v éteru.
Kousek za vsí, spíš bych řekl nad vsí, ulehám na jedné louce, krajinu jako na dlani. Usínám za cvrkotu cvrčků. Ani mi moc nevadí komáři, kteří by z jiného vysáli duši.
Dnešní den byl asi ze všech nejzvláštnější. Vždycky jsem se na cestu díval jako na něco, co je třeba pokořit, že je potřeba podat co nejlepší výkon, že je potřeba mít skvělé vybavení, tunu sponzorů a mediální kampaň srovnatelnou s těmi předvolebními. Teď už ale vím, že to tak není. S cestou se člověk musí sžít. Přece jen je její součástí....

Den třicátý aneb konec Šumavy, zavřená cyklostezka a němečtí haranti

Po poněkud dlouhé době přicházím s dalším článkem o Cestě. Kdyby náhodou někdo nevěděl, o čem že jsou ty řádky - v roce 2014 jsem na devětadvacce objel hranice ČR. Píšu to proto, že už je to víc než rok od doby mého návratu a za tu dobu jsem nebyl schopný o tom všem sepsat pár vět. Tedy stihl, ale ne všechno.
V současnosti na 36" řeším úpravy vaků. Buď se s nimi dobře jezdí a nebo se do nich dobře dávají věci, ale nikdy ne obojí dohromady. Tak koumám, jak obou vlastností docílit. Letošní celková kilometráž už se přehoupla přes dva tisíce kilometrů. Drtivá většina je odjeta na velkém kole, ale i devětadvacítka má nějaký ten podíl. Vzhledem k tomu, že letošní závodnická sezona vypadá dost zajímavě, musím ji občas brát ven, abych si od ní neodvykl. Je to sranda, připadá mi jako mrňavá dvacka. Nechápu, jak mi kdysi v Brně, když jsem ji poprvé vytáhl na ulici, mohla připadat tak obrovská. Zjistil jsem, že ve velkých vedrech se nejezdí dobře ani na 36".

Neděle, 1. června
Po včerejších pár kouscích vychlazených piv se mi spalo věru náramně. A ta snídaně, kterou jsem si včera naordinoval, je taky super. Cítím, že dnešek se bude nést ve znamení jedné z dalších skvělých etap. Při odjezdu na mě ze starých bot čučí tyhle kytky. Líbí se mi to, originální květináče.

Do Stožce je to do kopce. Asi už bych se měl vyvarovat popisování nejrůznějších stoupání, páč touto dobou už jsem to bral jako součást každodenního života. Jendou nahoru, pak zase dolů. Dole zas nahoru a tak pořád dokola. Ti, kteří tvrdí, že se na kole jezdí pořád jen nahoru a proti větru, kecají. Občas to totiž jede i z kopce a někdy dokonce i ten vítr do zad zafouká. Ovšem dneska je po větrném počasí veta. Ve Stožci najíždím na sólo cyklostezku, kde se ale za chvíli v protisměru vyřítí auto a hned mě zastavuje.
„Tudyma nemůžete jet, cyklostezka je zavřená.”
„Co? Jakto? Žádnou ceduli jsem neviděl.”
„Je zavřená, za mnou jedou dva autobusy tak bacha.”
A skutečně, po úzké asfaltce se hrnou dvě staré Karosy a tak mi nezbývá nic jiného než uhnout úplně. Cedule se zákazem tu skutečně stojí, ale tak nešikovně a s mrňavými písmenky, že mi jejich obsah jaksi unikl.

Chtě nechtě to musím vzít kus po frekventované silnici. To mám radost. Při odbočování míjím culící se slečnu, která trápí svůj bajk.
Zajímalo by mě, co si asi tak lidi myslí, když mě potkají. Setkal jsem se s několika typy reakcí. Nejčastější bývá výraz respektu a uznání, jako další se dostavují věty typu „Aha jaký má kolo!”, pak trapný kecy typu „kde máš řídítka, druhý kolo? atd” a na čtvrtém místě je pravý a nefalšovaný výsměch. Taky jsem zjistil, že z velké části se se mnou jedinci cestující sólo moc nebaví a naopak vetší skupiny se spíš vysmívají (zvlášť když se jedná o směsici opačných pohlaví - chlapi mají tendenci dělat ze sebe blbečky a tak na mě vymýšlejí různé posměšky... asi aby zapůsobili).
Tolik jsem se těšil na tu zastrčenou cestičku, že se zase schovám před čtyřkolovými plecháči, ale ono ne. Cesta je naprosto debilní. Provoz jak na Václaváku, samá šikmina, nejlíp v kombinaci s kopcem (asi ta nejhorší kombinace). Některé pasáže odchodím pěšmo, páč nechci skončit někde pod koly. Z dobré nálady mi toho moc nezbylo. Spíš nic než něco.
Při odbočování do Želnavy, kde snad provoz poleví, potkávám další culící se slečnu, která trápí svůj bajk. Ne moment, to je ta samá osoba :) Ale to mi nebrání v už automatickém gestu a vyslovení pozdravu „Ahoj!”. Těch lidí už jsem takto pozdravil tolik, že teď to dělám pořád a nerozlišuji, zda jsem dotyčného člověka už viděl nebo ne.

 V Nové Peci se stavuji na jídlo. Jsou tu spousty cyklistů a většina z nich přijíždí právě po té zavřené cyklostezce.
„Říkali mi, že je to tam zavřený, že mám jet jinudy.”
„Nesmíš se bát.”
Hezký. Nevím co si o tom mám myslet. Snad i kdyby tam byl elektrický plot, tak některá individua by si cestu našla.
Během oběda máme všichni tu čest s přeháňkou. Vidina dalšího deště mi nahání husí kůži. Včera bylo sice nádherně a den předtím taky, ale jet další dny v dešti... no to ne, to ne! Abych nemusel uvolňovat místo pro další nešťastníky, kteří se přichvátali schovat, objednávám si další limonádu a lišácky ji pomalu srkám tak dlouho dokud déšť neustane.

Pokračuji dál. Dnešek je nějaký divný. Ráno to vypadalo tak dobře, ale teď mě to moc nebaví. Jakoby krajina kolem ztratila to své kouzlo, kterým ještě včera překypovala. Něco je špatně, ale nemám nejmenší ponětí, co by to mohlo být. Z kochání se krajinou se stává jen nudné projíždění celkem drsných silniček podél břehu v. n. Lipno. Drsných proto, že jsou všelijak zalátované a mě z nich pěkně bolí zadek. Člověk by si řekl, že po měsíci v sedle už si tělo zvykne, ale asi to nebude pravda. Sice nepociťuji žádné zhoršení a každý další den je prakticky stejný jako ten třetí, ale musím uznat, že už začínám být unavený. Unavený z dlouhodobé zátěže. Přece jen každý den je to boj o každý metr a ačkoliv jsem se na toto připravoval jak nejlíp to jen umím, začínám postupně chřadnout. Kdybych chtěl objet například hranice Československa, musel bych mít mnohem víc dnů volna. A ani tak nevím, zda bych ty slovenské hory někdy přejel/přešel. Možná ne ani tak kvůli převýšení, ale spíš kvůli jídlu. Co jsem slyšel, tak v určitých oblastech je krajina skoro až opuštěná. Na jednu stranu jsem tedy rád, že mám pokořit „jen ty naše” hranice, ovšem na stranu druhou mě mrzí, že jsme se tehdá rozdělili. Na Slovensku se mi líbí a to jsem tam byl zatím jen párkrát. Ve srovnání s Českem je to pro mě více méně neznámý kraj. Alespoň je co objevovat :)
Stále častěji potkávám náklaďáky, které se řítí nechutnou rychlostí po zdejších silničkách a vozí čerstvě posekanou trávu. Auta tu nejezdí, takže to hoši berou pěkně zostra. Docela mě překvapuje, jak rychle tyhle stroje jedou a taky jak rychle brzdí. Míjíme se tak často, že v mezičase ujedu jen pár set metrů a zase musím zastavovat, abych jim udělal prostor.

Konečně míjím louku a na ní kombajn, který to má všechno na svědomí. Požírá tu trávu a dvě auta pendlují kolem něj. Zdalipak to vozí na siláž a nebo to někde jen tak vyhazují, jak jsme se o tom bavili u Tomášových rodičů ve Frýdlantu? Aneb teorie zelených dotací v praxi. Okamžitě mi tato myšlenka bleskne hlavou. Pro peníze uděláme cokoliv. Samozřejmě že balení trávy do plastových síťovin a její následné vyhazování někde v lese nebo na skládce je mnohem menší zlo než třeba vyhlazování populace žraloků řezáním jejich ploutví, vržením zpátky do moře a jejich následným udušením, ale pořád tu vítězí prachy nad rozumem a taky nad určitou hrdostí. Radši než abych dělal něco smysluplného, něco, z čeho budu mít radost i užitek, budu raději dělat absolutní kravinu. Však co? Dementi z EU mi za to zaplatí! Jak prosté a zároveň smutné.
Konečně začínám místy vidět nádrž. Zatím jsem o její přítomnosti věděl jen podle mapy.

Cesta podél nádrže je nudná. Sice rovina, ale mnohem nudnější než třeba tady u nás. A to je co říct. Z geografického hlediska jsem ještě v CHKO Šumava (národní park už jsem opustil), ale je to tu nějaké prázdné. Asi je to tím, že se zbaběle držím asfaltu a nepouštím se do žádných výjezdů mimo vytyčenou trasu. Prostě si to nemůžu dovolit. Jeden by řekl, že už jsem skoro doma a že úspěch je jistý, ale já sám vím nejlíp, jak to se vším ve skutečnosti je a tak si můžu udělat ten nejlepší obrázek.

Z přední Výtoně vede do Lipna perfektní nová cyklostezka. Zpočátku jsem o ní nevěděl, páč mám starší mapu, ale z neustálého odjíždění bruslařů a bruslařek směrem do slepé ulice (podle mapy) jsem usoudil, že tam prostě musí neco být. Klikatící se cestička hned vedle břehu nádrže. Plná stop po kolečkových bruslích. Potkávám nějaké Němce.
„Kolik jsi najel?”
„Asi 1 800 km.”
„DNESKA?!!!”
„Ale né! Dohromady :)”

Lipno, právě odtud loni vyrazil Pavel na svůj objezd hranic na longboardu. Akorát opačným směrem a co jsem se tak díval, tak dost menší oklikou (jeho trasa neměřila ani 1 800 km). Kolem přehrady se krčí cyklostezka, která mě má dovést až do Vyššího Brodu, kde bych to dneska chtěl zapíchnout.

Z nudného asfaltu se po chvíli stává perfektní štěrk podél železnice. Neustále se s ní křižuje a tak všechny ty nájezdy, sjezdy a jízdy v úzkých prostorách mezi skálou a železnicí obstarávají super zpestření. Štěrkovou pasáž projíždím bez jediné přestávky. Paráda.

A pak už zase jen silnice. Hned na kraji Vyššího Brodu vidím nějaké ubytovací zařízení plné lidí a tak se tam jdu zapsat. Místní pán mě po vyzrazení účelu mojí návštěvy okamžitě zve na kořalku a domlouvá mi s majitelem podniku souhlas k přechovávání jednokolky na pokoji (slečna na recepci mi řekla ať si ji nechám [úplně] venku pod schody, že se to pak prý dořeší). Po pivu, kořalce a probrání Novohradských hor, které mě zítra čekají, se odebírám na kutě.
Chodby jsou plné německých faganů, kteří pobíhají, řvou a dělají humbuk. Jaké překvapení, když v pokoji nenajdu ani přistýlky. HA! Takový prachy jsem za to dal a ono to stojí za prd... Je krátce před desátou a ti parchanti se pořád ne a ne utišit. Zase se mi někdo snaží několikrát dobývat do pokoje, což jsem i tady předpokládal a zamknul se. Jako vrchol považuji pouštění německého hip-hopu ve vedlejším pokoji.
„Jestli do deseti nepřestanou, tak tam vlítnu a ten krám jim rozmlátím!” V duchu už si připravuji sérii německých nadávek (a že jich znám opravdu požehnaně), když v tom mi někdo vleze do zelí. Ten někdo na ně zařve a toho večera už neuslyším ani hlásek.

I-Bar

Ne, nechci v žádném případě kopírovat názvy té firmy, co prodává jablečná udělátka a pyšní se přiznivci tak oddanými, že jsou kvůli novým modelům schopni prodat vlastní ledvinu, jen aby byli "in". Řeč je o nové vychytávce, která mmi přistála na devětadvacítce.
S klasickým T-Barem jsem toho totiž najezdil poměrně dost a když jsem jej loni v létě přemontoval na zelenou potvoru, začal mi na 29" chybět. Zvlášť při sprintech jsem jeho nepřítomnost dost pociťoval (kolo se zběsile zmítalo do stran). Při delších sjezdech jsem pak míval problémy s tuhnutím prstů na levé ruce, neboť těmi brzdím a vzhledem k tomu, že jsem měl páčku hned pod sedlem, kde je poměrně špatně přístupná, musel jsem ji držet tak nějak divně a křečovitě. Ani jsem nevivynul takovou sílu, jako když jsem měl páčku přidělanou na krku T-Baru a mohl ji pohodlně sevřít do celé dlaně. V neděli jsem tedy, za odpoledního lehára, vymyslel a během dvou hodin i vyrobil onen zmiňovaný I-Bar. Je to v podstatě napevno přidělaná trubka o průměru 22 mmm, která je na konci opatřena gripem. Je to extrémně jednoduché, pevné a účinné. Jen se to nedá nastavit. To mi ale nevadí, páč už vím, jaký úhel a vzdálenost mi vyhovuje. Jen pro pořádek - není to z mé hlavy. Už jsem to párkrát viděl a jednou i zkoušel. Takto to vypadá.

Pro připevnění k sedlu jsem použil držák brzdy, který se dodává společně s Oraclem. Držák jsem zkrátil, obrousil přebytečné hrany, abych ho mohl namontovat obráceně, vyvrtal dvě díry, resp. 4 (2 menší a dvě větší). S trubkou to stejné - dvě díry o průměru 7 mm a dvě 10,5. Větší díry jsou proto, aby jimi prošly hlavičky šroubů. Celé to drží ve dvou bodech -dva šrouby M6 na konci sedla a u sedlovky je to provrtané a stažené obyčejnou objímkou na hadice. Ostatně tento systém se mi osvědčil i na origo T-Baru. A to je všechno!

Na samotné jednokolce to vypadá celkem nevinně, ale když s tím někdo jede, a zvlášť, když ten někdo je mužského pohlaví, působí tahle maškaráda poněkud.... jak bych to jen popsal... no prostě to vypadá, jako kdyby se dotyčný držel ne jednokolky, ale vlastního nádobíčka. Toto mi došlo až když jsem to vyrazil ven vyzkoušet.
Ovšem co se funkčnosti týče, jsem spokojený. Brzdu můžu opět svírat celou dlaní, i při vysokých rychlostech mám jednokolku pod kontrolou a do kopce se mám čeho chytit, když potřebuji zabrat.
To mě těší, neboť celkové náklady byly někde kolem pětistovky. Nejdražší byl ten držák na brzdu (400,-), který mi ale, jak už jsem zmiňoval výše, přišel společně s novou jednokolkou. Jinak bych ho nekupoval, ale vyrobil za zlomek ceny.
Pokud se onen podezřelý tvar neuchytí, není problém v budoucnu předělat Ičko na Tčko a mít  plnohodnotný T-Bar i s rohy. Tedy skoro plnohodnotný - bez možnosti nastavování.

No to musel vymyslet nějakej debil

Jelikož jsem si v poslední době užil šestatřicítky až dost, rozhodl jsem se zase chvíli strávit s její o pár palců menší sestřenicí. Možná i sestrou. Kdo ví kde to všechno vyrábějí... Zbývá už totiž jenom měsíc a kousek do jednoho monstrózního závodu, do kterého jsem se nechal zatáhnout, a tak se musím začít přeorientovávat na terén, abych pak nebyl všem pro smích. Stejně budu, páč mé dovednosti jsou dosti chabé. Jako cvičiště mi posloužil NP Podyjí, malý kousek ráje na zemi, kam se rád vracím. Zvlášť v těchto měsících.


Osm ráno. Na ulici před odjezdem potkávám Laďu, místního klučinu.
„Už ti to docela jde.”
Co? Už už mu chci odpovědět, že mi to jde docela dlouho, když v tom se při vyhýbání větvi perfektně rozplácnu na zemi a odřu si loket. No krásný začátek, co? Mířím na autobus, páč do Znojma je to zbytečných a nudných 17 km po rovině. A právě rovině bych se dneska měl vyhýbat. Na nádraží budím při vystupování pozornost, ale je mi to šum a fuk, mířím pryč z betonové džungle. Mezi stromy. Už to bude pár měsíců, co jsem byl naposledy ve Znojmě. O nic jsem ale zřejmě nepřišel. Pořád to samé... Sjíždím prudký kopec dolů k Dyji, načež to brzda nezvládá a začíná zase kvílet. Sice o dost míň než s původními špalky, ale přece. Už jen pár posledních domů a jsem v jiném světě. Údolí Gránického potoka.

Jelikož večer pršelo (už jsem pomalu ani nevěděl, co to déšť je, jaké je tu letos sucho), je vzduch vlahý a svěží. A do toho si v klidu šumí potůček. Toto je balzám na duši. A přitom jsem vzdušnou čarou tak kilometr od centra. Moc se mi líbí toto údolíčko. Je takové zvláštní.
Náhle mi cestu zkříží spadlý, asi tak šest metrů vysoký strom. Jen takové stéblo. Rozhoduji se tedy pro dobrý skutek a chci cestu zase zprůjezdnit tím, že kmen shodím z dalšího stromu a odtáhnu ho na kraj. Myslel jsem si, že to nebude těžké, ale kdepak! Má snad miliardu kilo a ne ane spadnout potvora! Chvíli s tím zápasím a nakonec se mi podaří kmínek sundat. Pak už jen odklidit pryč a tadá, hotovo. Tímto dobrým skutkem jsem vyčerpal veškeré zásoby energie na dnešní výpravu :) Ovšem mělo to svůj důvod. Krátce před nasednutím si všímám cedulky s ukazatelem k Samaritánce. Četl jsem o tomto místě někde nějaké řádky a tak jsem se vypravil po žluté stezce. Cestou necestou, nahoru a dolů (spíš hlavně nahoru). A pak ji spatřím. Krásnou, velkou, přímo obrovitánskou lípu, u ní kapličku a studánku. Na studánkách a památných stromech prostě ujíždím. Pravda, na kapličkách už zas tak moc ne, ale tady tahle tu dotváří zvláštní atmosféru. Prý tu kdysi dávno žila víla Samaritánka, která dávala prameni léčivé účinky. Později tu postavili tu kapličku a časem se dostala do rukou nějakému chamtivci, který za vodu z pramene požadoval peníze. Víla se urazila a odešla. Spolu s ní zmizely i léčivé účinky vody. Víla se vrátí až tehdy, zmizí-li ze světa nenasytnost a chamtivost. Hmmm, tak ta už je asi hodně daleko odtud. Zdržuji se tu skoro hodinu. Sedím pod tím velikánem, poslouchám zvuky lesa a tlačím jabko.

Později se dostávám do Hradiště a napojuji se na modrou turistickou stezku. Za chvíli se ale zase nedobrovolně odpojuji a ocitám se v ovocném sadě. Uprostřed jsou v trávě vyjeté koleje od auta a tak se jimi nechávám vést. Vida, cyklostezka! Tady už to znám a tak se rozhoduji pro navštívení Králova stolce, vyhlídkové plošiny. Je to fantastické místo, jedno z mnoha tady v Podyjí. Už pomaloučku začíná rodeo, páč se do cesty pletou kořeny a kameny. Ještě míjím pár turistů a jsem na vyhlídce. Úplně zničený. Vytahuji tedy další jabko, kochám se a jím. Přichází pán a paní, které jsem potkal před chvílí a dáváme se do řeči. Dobrá hodina příjemného povídání o cestování, jednokolkách, větrných mlýnech a o tom, jak je ten svět malý. Tohle člověka vždycky tak nějak nabije. A nebo to byla ta tyčinka, kterou jsem dostal? Za tu každopádně díky, bodla :)

Ideální kombinace...

Sunu si to dál lesem až do Podmolí, kde zastavuji už u dobře známé Hospůdky u rybníku. Je tam spousta lidí, hlavně cyklistů. Objednávám si domácí hambáč a Kofolu a jdu bavit dav.
„Co to je? No to musel vymyslet nějakej debil toto. Na tom jako jezdíš?”
Odvykládám svoji básničku a zmíním se o plánech na Druhou výpravu.
„?!”

 Přichází přeháňka, během které dojídám ten hambáč a ihned po ustání deště mířím směr Šobes. Chvíli váhám, zda dolů jet po asfaltu a nebo zkusit překonat svůj strach a střihnout to po strmější štěrkové cestě, kde jsem se před dvěma roky dost dobře rozbil. Nejhorší pád, jaký jsem kdy na jednokolce měl. Pud sebezáchovy nakonec vítězí a já to beru po asfaltu. Řeka dole v údolí krásně meandruje a vytváří tu doslova ráj na zemi. Všude voní nejrůznější květy a jde slyšet tlumený hukot splavu.

MLASK!

Krpál za hvízdotu brzdy sjíždím až k vinici, kde jsem okukován nasávajícími turisty. Poslední kamenitou pasáž dojdu pěšky, páč ta je fakt o držku. Ještě chci navštívit mlýn jménem Papírna, který prý byl opraven. Tedy jen torzo, všechny bývalé mlýny ve zdejší oblasti byly totiž zničeny. Mlýn nic moc, ale když se chci vyškrábat zpátky na cestu, spatřím na hromádce kamení něco divného. Dívám se pozorněji a pak mi dochází, že hledím na hada. A ne na ledajakého hada! Je to užovka stromová, velice vzácný had, kterého jsem jakživ ve volné přírodě ještě neviděl. Opatrně sundávám batoh, abych vytasil foťák a mohl si tak krásný úlovek zvěčnit, načež se užovka snaží schovat mezi kamení. To už pomalu začínám skoro až brečet, páč teprve šmátrám po foťáku a je mi jasné, že to nestihnu. Had ale nakonec zjistí, že se tam nevleze a tak vyleze ven. Bomba, mám fotku! Nechávám tu krasavici v klidu odplazit do bezpečí a vracím se zpátky s hezkým pocitem. Hadi jsou hustí! ;)

Cesta do Havraníků je super. Polňačka s vystouplými skalkami, které zde působí jako skvělé zpestření jízdy. Hop sem hop tam, hlavně se nerozbít. Opravdu si teď ty sjezdíky užívám, je to fakt sranda. U pumpy (té na studni), kde se dočítám, že nepumpuje pitnou vodu, si alespoň chladím makovici, páč je celkem solidní dusno. Pořád se tu nahánějí bouřkové mraky.

Mířím po modré zpátky do Znojma. Vede mezi vinicemi a místy je fakt dost hopsací, neboť jsou tu zbytky uschlého blata od traktorů. Mám moc rád víno, ale co mi fakt vadí, tak všudypřítomný zápach síry, kterou se vinice ošetřují. Jet v tom půl dne, asi by se mi udělalo špatně...
Ve městě využívám takovou super zastrčenou cestičku a dostávám se po ní až ke Kauflandu, kde si dávám XXL točenou míchanou zmrzlinu. Lahoda :)

 Cesta z města už je taková rutina. Nemám odvahu vlézt do autobusu. Jsem sice škodolibé individuum, ale tak moc trápit ty lidi mým kvalitním odérem zase nechci. Poslední kilometry už stojí za to, páč celý den sedím v sedle, na které nejsem zvyklý a které samo o sobě není zrovna žádný zázrak. Sice mám ocelovou zadnici, ale ani ta ocel není všemocná. Domů přijíždím o půl sedmé s osmašedesáti kilometry na kontě. Parádní výlet to byl.

Expedice za poznáním smyslu značení rakouských cyklotras

Vzhledem k tomu, že plány na poslední čtyři dny minulého týdne tak nějak nevyšly, zbyly mi čtyři dny volna a tak jsem přemýšlel co s nimi. Původně jsem totiž měl doprovázet Tomáše na jeho cestě kolem hranic ČR, ale zasáhla vyšší moc a Tom musel trip po třech dnech ze zdravotních důvodů ukončit. Každý den holt není posvícení a není se za co stydět. Patří k těm málo lidem, kteří se do toho nebáli jít. A to si zaslouží respekt. Přeji ti Tome brzké uzdravení a těším se na naše další setkání někde na cestě. Trhni si nohou! :)
Za další, jelikož jsem jantar té nejvyšší jakosti, už to budou dva týdny, co mi ujel Ed Pratt. Týpek z Británie, kterej momentálně objíždí na svém Oraclu (ten stejný krám na kterém trhám asfalt i já) zeměkouli. Chtěl jsem ho doprovázet v okolí Vídně no a on nějak zrychlil nebo zvýšil dávky či co a najednou byl ve Vídni. A to už bylo ale pozdě, páč mi to zrovna nevycházelo pracovně. No byl jsem dost naštvaný. Vzhledem k tomu, že neumím žbleptnout anglicky, by to totiž byl nejspíš dost zajímavý výlet. Takže ať ti to šlape Ede! Jen tak mimochodem - já jsem na samotné jednokolce nikdy nevezl víc než deset kilo a furt tady remcám jak se na to blbě leze. On veze 26 kilo. Nechápu!
Abych se ale vrátil zpět k tomu nevyužitému volnu. Rozhodl jsem se, zcela překvapivě, vyrazit na další vícedenní akci. Jak už název napovídá, bylo to převážně k našim jižním sousedům. Ale zpočátku to vůbec nebylo jisté...

Kam až mě vítr zanese

Kolem jedenácté hodiny stepuji před domem a snažím se té bestii domluvit. Furt ne a ne poslouchat. Myslím, že býk by se krotil snadněji, páč tohle když si postaví hlavu, tak s tím prostě nehnu. Mrcha jedna! Konečně se rozjíždím a hned za vesnicí se do mě opírá silný severozápadní vítr. Jedu jak ponocný. Zkusil jsem totiž na druhý přední vak přidělat i karimatku, abych ji nemusel mít na batohu. Jenže ta funguje jako plachta a úplně mi strhává řízení do strany. Na prvním kilometru jsem tedy nucen krapet předělat rozvržení nákladu a pak už to frčí. Tedy až poté, co půl století čekám na volnou silnici. Je přece ten pracovní týden a tak tu jezdí hlavně kamiony. Větrné poryvy za jejich návěsy působí jako slušné nitro. Jak pro zrychlení jednokolky, tak pro urychlení nadělání si do gatí.
Vyrazil jsem naslepo. Mám sice mapu, kterou vozím neustále - Moravské vinařské stezky, ale ta stačí jen po Uherské Hradiště a nebere v úvahu jiné státy. Jelikož tedy fouká severozápadní vítr, rozhoduji se sledovat jeho směr a mířím na jihovýchod. Tím směrem tak nějak leží Bratislava a ještě dál za ní je Budapešť. A takto jsem zvolil směr výpravy. V Laa a.d. Thaya zneužívám bankomat, páč mám s sebou jen železnou zásobu eur. Chvíli jedu po cyklostezce, ale i přesto, že tuhle oblast relativně znám, je velké umění se stezek držet. Ani nevím kam přesně vedou. Je jich tu moc a jmenují se podle vín (Sylvaner, Portugieser, Chardonnay...) a pak mají ještě čísla. Takže jedna cedule říká 894 doprava, druhá o kus dál říká Portugieser doleva. Přitom je to jedna a ta samá stezka. No a pak si vyber, když narazíš na rozcestník s pěti cedulkami. Takže po chvíli na cyklostezky dlabu a jedu po paměti podle názvů vesnic.
V Mistelbachu se mi do cesty připlete Eurovelo 9 a tak pokračuji dál po ní. U jedné křižovatky poprvé zapojuji do dění i místní, abych od nich vyloudil nějaké instrukce ohledně trasy. Za minutu nás tu stojí tak deset a jen koukám, jak se mezi sebou ostatní dohadují. Nakonec jsem naveden tím správným směrem. Vítr fouká jak o život a tak rychlost neklesá pod 23 km/h. Sice to hezky frčí, ale lije ze mě jak z konve. Vjíždím do kraje rozlehlé větrné farmy. Jsou tu spousty větrných elektráren. Když jsem tu byl kdysi poprvé na kole, napočítal jsem jich z nedaleké rozhledny kolem 200. A to bylo jen v rámci viditelnosti.

V další vesničce, ani nevím jak se jmenovala, se nějakým záhadným způsobem opět ztrácím a končím někde na polňačce před lesem. A to jsem si říkal, když jsem se dral do toho kopce. „Nejezdi po neznačených rakouských asfaltových cestách, změní se v polňačku a pak skončí úplně!” Takže stojím nahoře a skoro až zničený zapínám GPS ve foťáku. Úplně jsem ztratil pojem o světových stranách. A v tom pžijíždí nějaká slečna na koni. Hned se ptám a povídám, že jsem „Ganz perplex” a že se potřebuji dostat na silnici. Má z toho akorát srandu :) Navádí mě zpátky do vesnice. Tak tam jedu, najíždím silnici a zase musím vyjet ten kopec. No a koho nahoře nevidím! Ten samý člověk i kůň. Kdybych zůstal na té polňačce, dojel bych sem tak jako tak. No jo.
„Hast du den Weg gefunden?” Našel jsi cestu?
„Ja!” Jistěéé :)
Chvílemi drtím kopec já, chvílemi on mě. Krajina už se tu citelně vlní. Sluníčko pálí, vítr už zas tak moc nefouká a najednou se ocitám v Texasu uprostřed ropných polí...

Ke slovu se hlásí pan Žaludek. Poslední dobou se ho snažím krotit, aby na cestách tolik nejedl, páč se musím připravit na ne tak velký přísun jako během Cesty. Za oběť tedy padá první tyčinka - Mixitka. Jedna z věcí, u kterých jsem se nechal inspirovat Tomášovou cestou. Sjezd je s tou nefungující brzdou docela zajímavý. Ona jako brzdí, ale jen tak decentně. Má to však jednu výhodu - nikdy neulomím d'brake, páč to s ním ani nehne. A ta rychlost, boží! Problém nastává až tehdy, chci-li v kopci zastavit. To už prostě nejde a musím použít nohy.

Karpaty na obzoru!

Začínám se přibližovat k Moravě. K řece. Tady se stezek musím držet chtě nechtě, páč jinak bych najel na tu rychlostní silnici nebo co to tu je. Dochází mi voda a tak u zdejší vinné restaurace zastavuji. Samozřejmě mám na sobě dres s oblíbeným nápisem a tak je lidem hned jasné, odkud že mě to ten vítr přivál. Ale nedám se a tak chlapácky konstatuji, že víc kol prostě nepotřebuji a že taky musím šetřit, načež jsem hned „jejich” člověk. Vcházím upocený do té restaurace, načež jsem poslán na záchody, kde tankuji plné obě nádrže. Cestou ven už jsem podroben křížovému výslechu, zda to má volnoběh a jak dlouho jsem se na tom učil a kolik jsem najel a takový ty běžný kecy.
Začíná se šeřit a tak pokukuji po místě k přenocování. Ta megera zas ne a ne poslouchat a tak, než se na ni konečně dostanu, jsem úplně vyřízený. Ještě rozmlouvám se skupinkou lidí, kteří se při každém dalším slově děsí, kolik že jsem to dneska už najel a jak běžně jezdívám. V této zemi se jezdí tak monstrózní akce, jakou je Salzkammergut, ale všichni tvrdí, že jednokolku vidí poprvé. Asi mysleli takto velkou... Den končím v lesíku na jedné travnaté mýtině, kde mě při stavbě stanu žerou komáři. K večeři křoupu müsli Nahoď batoh. Dneska 100 km.

V noci se každou chvíli budím hrůzou v domnění, že nastává konec světa. Lehl jsem si tak šikovně, že mě projíždějící vlaky dokážou spolehlivě vzbudit. Ale zavlažovací stříkačky mě zase po chvíli ukolébají. Spánek jak má být :)

 Ty jsi náš?

Ráno se budím někdy kolem sedmé, ale mám těžký kopr a tak se válím až do devíti. Je to snad poprvé co se jen tak válím ve stanu a přijde mi to skoro jako na gauči. Nakonec se ale neochotně hrabu ven, abych začal s balením. V deset už pokračuji v cestě. Oproti včerejšku je o dost jinak. Bezvětří, chladněji a zataženo.

V Marcheggu si dávám na lavičce snídani - zase müsli, páč to musím pořádně otestovat - je to jeden z favoritů pro Druhou výpravu. Rakouské cyklostezky po starých chodnících jsou otřesné. Raději bych jel po štěrku než po tomto nerovném, zalátovaném a po metru se měnícím asfaltu. Navíc po levé straně, kde člověka sebemenší chyba pošle pod kola aut. Jsem rád, když mám Marchegg za sebou. Ale ani to není žádná výhra, neboť jedu po uzounké silnici, která je slepená z nějakých kusů čehosi. Je to skoro jako panelka, ale ještě k tomu je to kulaté a řidiči se tu s tím nijak nemažou. Jaký super pocit, když se člověk dostane na ultraširokou cyklostezku, kterou má jen pro sebe. A ten most!

 Přejetím mostu se ocitám na Slovensku. Mám hlad a tak baštím další tyčku. Ovšm ihned, jak přijíždím do Děvína, kde je pod hradem restaurace se zahrádkou, neodolám a usedám ke stolu. Hovězí vývar a penne se smetanovou omáčkou a žampiony. Asi to není na trávení nejlehčí jídlo, ale chutná to skvěle! V okamžiku, kdy se sem nahrnou desítky Maďarů, podnik opouštím a dokonce se mi daří nasednout jen asi napopáté. Samozřejmě před zraky všech těch lidí. Slovákům vysvětluji, že po obědě to prostě moc nejde a na zbytek prdím. Ujedu kousíček a jsem u soutoku Moravy a Dunaje. Ani nevím jak jsem se sem dostal. A tak zase zastavuji, chvíli si to tu prohlížím, načež přichází pár starších lidí a mluví na mě anglicky. Sice tvrdím, že po anglicku neumím, ale nejsem zase takovej tragéd, abych se nedomluvil. Vysvětluji tedy věci okolo jednokolek a taky trochu vyzvídám. Tito dva lidé přicestovali z Indie a putují po Evropě. Řecko, Itálie, Slovinsko, Rakousko, Slovensko, Švýcarsko a zpátky domů. 50 dnů.

Jelikož v Bratislavě bydlí Igor s Katkou a metalistou juniorem, domlouvám si krátkou schůzku. Ta je vlastně domluvená už od včerejška. Nejdřív se ale chvíli courám po městě. Jen tak decentně. Žádné centrum, tam se stejně nedá pořádně jezdit. V parku si dávám zase do nosu a znova tlačím müsli. Syce to člověka docela zasytí a zpočátku je to i chutné, ale překvapilo mě, za jak krátkou chvíli mi to přestalo lézt.

Volá Igor, aby mě navedl přesně na místo, kde jsem už byl. Alespoň se neztratím. Po další jednokolkové přednášce a předváděčce domorodcům se oba shledáváme. Ihned Igora využívám coby sluhu, který mi ochotně dojde pro vodu :)

Po chvíli už zase frčím směrem na Vídeň. Ano, musím to tu zmínit, tedy až po několikerém pokusu o osedlání oře. Snad se to jednou naučím... Váhal jsem nad Budapeští, ale to město je moc daleko a už bych se nestihl vrátit domů po vlastní ose. A dávat těžký prachy za EC se mi dvakrát nechce. Razím tedy po stezce podél Dunaje do Hainburgu, kde si nechtěně dělám okružní jízdu, páč rakouské značení je prostě dementní. Jedeš po zelených cedulkách s čísly, v městečku uvidíš tři zelené cedulky s čísly pod sebou a ukazují nějakým směrem. „Fajn”, říkáš si a jedeš podle nich. Po kilometru zjistíš, že jedeš po vedlejší stezce, která má za úkol provést tě po nejzajímavějších místech toho či onoho města nebo vesnice. Není to špatný nápad, ale když se chceš dostat z bodu A do bodu B bez zbytečného prohlížení mapy, je to na pytel. Alespoň mohli ty cedulky trochu víc odlišit. Třeba barevně. Lopotím se tedy bočními uličkami, kopečky a kočičími hlavami, abych se nakonec dostal zpátky ke břehu Dunaje. Ale smaozřejmě až potom, co mě na křižovatce zastavil provaz z aut. Za Hainburgem přejíždím dlouhatánský most s uzounkým prostorem pro cyklisty a míjím to místo, kde jsem si loni nabil kokos a bok. Tentokrát bez újmy. A pak už jen legendární a přitom jednotvárností ubíjející Dunajská cyklostezka.

Nekonečná, nekonečná a nikdy nekončící Donauradweg

Je mi jasné, že za světla do Vídně nedojedu. A co bych tam dělal v noci? Přespím někde tady. Sice jsem v chráněné bolasti, kde se z nalajnované cesty nesmí sjet, ale jsou tu odpočívadla a tak prostě jedno využiju k odpočinku. A zrovna jak na potvoru tu dlouho žádné není. Nasedání už je horor a ani mi to nijak valně nejede. Aktuální rychlost někde kolem 17 km/h. No to je ale bída!
Konečně přijíždím k odpočívadlu. Dávám si další jídlo (müsli) a asi 3/4 hodiny jen čekám, zda tu ještě někdo pojede. Těsně před setměním projíždí maník na kole a vypadá to, že fakt spěchá. To už jsem převlečený do domácího a rozdělávám spacák. 84 km.

V noci mě probouzí světlo na obloze. Letí neskutečně rychle a trčí z něj kužel dalšího světla. „Co to kurňa?!” Ne, nespatřil jsem UFO. Je to letadlo jdoucí na přistání. Kousek odtud je vídeňské letiště a tak je tu velký letecký provoz. Předtím jsem tomu nevěnoval pozornost. Až po chvíli jde i slyšet. A dál mě pak budí lodě. Ty obrovské lodě vezoucí rudu nebo uhlí nebo co to vozí. My lidé jsme neuvěřitelně hluční tvorové. Ale srnci z lesa tu mordu taky nezavřou...

„Aber nicht heute”

Ráno je chladné a mlhavé. Při probuzení málem padám z těch třech prkýnek na kterých jsem spal. Probudil mě myslivec, který se tu prohnal ve své káře. Ne že by mě vyháněl, jen mě probralo to auto. Zase tlačím to müsli, páč nic jiného teď nemám.

I dres jsem skoro usušil :)

Vídeň je nějakých 25 km. Ale ještě předtím se stavuji na občerstvení. Apfelsaft (skvělé pití z jablek, které považuji za povinnost, když jedu do Rakouska na víc dnů) a nějaké ty buřtíky se zeleninou a pečivem. Během druhého jídla se bavím s Franzem a jeho kámošem o světě jednokolek. Ještě doplnit vodu a hurá zpátky na cestu. Sotva však vyjedu, dohání mě na e-biku ten Franzův kámoš, že prej jedu špatně, že musím přejet na druhou hráz (stezka vede po protipovodňových hrázích). A tak se tedy zase pracně soukám do sedla. Cestou do Vídně je to samé kolo. Někteří zdraví, jiní čumí, jiní nereagují. Holt měšťáci no...
Dohání mě týpek na kole. „How are you doing?” ptá se. Co to děláš?
„Where are you from?” Odkud jsi?
„Slovakia.”
„Tak mluv slovensky :)”
Jede naproti kamarádům, kteří jedou z Pasova zpátky domů na Slovensko...
A pak už stojím před branami Vídně. Asi nemá cenu popisovat všechny zážitky. Spousta lidí, opravdové němčinářské soustředění. Sem tam nějaký ten vtípek, jakože tenhle stroj mě přivede do hrobu atd. Přejíždím na ostrov uprostřed řeky a jedu si pohodovým tempem parkem. Pak ale neodolám, páč sluníčko se má dneska čile k světu a jdu si k vodě alespoň vyráchat nohy.
Jelikož nemám co jíst, vypravuji se do města. Jedu po takovém dlouhém mostě, kde na mě mávají Japončíci s foťákama a volají „Cool!”. A děcka u nás mi říkají „Wtf?”...

Skoro jako citadela v Half-life 2

„Nebudu zbytečně utrácet, nebudu zbytečně utrácet!” Stejně nedokážu odolat. Beru plný bágl jídla. Ovoce, pečivo, salám, plnotučné mléko, dokonce i meloun! A skvělé čokoládové buchty. Při zpáteční cestě mám štěstí na semafory a nemusím zbytečně zastavovat. Vracím se zpátky do parku, kde větší část proviantu mizí v mých útrobách.
Přejezd celé Vídně po Donauradweg mi zabírá docela dost času. Nečekal jsem, že to bude tak dlouhé. Je tu spousta lidí. Na kolech, pěšky, na bruslích, se psy, s dětmi, na kolečkových lyžích, na koloběžkách... od silničářů po výletníky.
Kolem druhé jsem z města venku. A začíná foukat protivítr...

Mířím do Stockerau, kde se hodlám stočit na sever. Zpátky k nám. Na tacháči mám 60 km. To už dneska domů asi nedojedu. V tom vepředu stojí týpek u svého kola a máva na mě, ať zajedu ke straně. Skoro jako policajt. Když zastavím, vidím proč. Po asfaltu se plazí nádherný velký had. Než však stačím nastartovat foťák, je pryč. A tak se alespoň bavíme o svých strojích. Včera prý pil a tak si dneska dává jen decentní dávku kilometrů (asi 70). Na otázku, kam že to mám namířeno, odpovídám, že ke Znojmu, ale „nicht heute”. Tedy ne dnes, páč je to daleko a do kopce...
Před Stockerau se napojuji na nějakou divnou ckylostezku a po chvíli jízdy po šotolině se to mění v divokou terénní šílenost. Na 36", s báglema. Kameny. Kořeny! Jsem posranej strachy, ale projíždím to. Bez zaváhání, bez pádu. Sám nevím jak :)
Ve Stockerau pak zase bloudím. Bože, to je tak debilní značení! Tam, kde je ta cedulka úplně k ničemu, ji dají. A tam kde je potřeba, není. Je zatáčka doleva a před ní cedulka mírně doleva. Ne vole, asi pojedu rovně skrz baráky! Už z toho mám docela nervy a vše vyvrcholí pádem na kruhovém objezdu. Ale ukočíroval jsem to na "jen" odřený T-Bar.
K večeru už mám Dunaj, Vídeň i tu cyklostezku za sebou. Rovina končí, kopce začínají. Na tacháči osmdesátka. Přemýšlím, zda to nevezmu až domů.

Nakonec se rozhoduji pro nonstop jízdu. Kopce jsou zdrcující. Už toho mám dneska docela dost. Ale sjezdy s nefungující brzdou jsou libové. Jede to opravdu samo :)

V jedné pasáži, kdy je to vesměs pořád z kopce, jen občas se objeví nějaký zákeřný krátký prudký hrbolek, dokonce jedu úplně bez brzdy. Nevím, nějak jsem se to teď naučil. Není to žádný krpál, ale prostě nebrzdím a nechávám kolo udávat tempo. Je to super. A proč? Protože se začíná stmívat a to je „ta chvíle”.
V Enzersdorfu už jsem na známém území a tak je cesta domů už pohou rutinou. Tuto cestu jsem kdysi absolvoval na kole (tam a nazpátek, 171 km) a celkem jsem doplatil na malé množství vody. Od té doby piju víc než je potřeba. Už nikdy nechci zažít ten stav...
Posledních 30 km jedu ve tmě. Mám plné zuby aut a tak nějaké 3 km před koncem jdu pěšky po polňačce. Domů přicházím úplně vycucaný a se 126 km na kontě. Je to tedy můj další rekord, páč natěžko jsem tolik ještě nikdy neujel.