Přesně takto by vypadal úvod k epické výpravě na Velkou Javořinu. Nicméně počasí si postavilo hlavu a seslalo do tamnějších končin vichřici. Pobyt v takových podmínkách by byl nepříjemný a nebezpečný. Tak zas nic... Letos už to nestihnu, stejně tak jako nestihnu výpravu na Buschberg. Mám obavy, že bych při mém současném stavu takovou dálku a převýšení nedal. Navíc, dny jsou krátké a jezdit ve tmě... však víte. Místo toho jsem si sbalil bágl do plné polní (raději jsem to nevážil), namontoval pedály do režimu 150 a vyrazil na padesátikilometrovou vyjížďku. Inu nebylo to tak špatné. Až na skutečnost, že můj prdelní mozol si za tu dobu flákání vzal dovolenou a asi vám nemusím popisovat, jaké bylo finále celé výpravy. To bylo v sobotu, tedy den, kdy jsem měl podle původního plánu přijíždět do Nové Lhoty, odkud jsem pak následující den měl zahájit výjezd (asi spíš výšlap) na Velkou Javořinu.
Druhý den jsem se na jednokolku ani nepodíval. Cítil jsem totiž každý včerejší kilometr :)
Ale že jsem se zapřísáhl, že budu trénovat a postupně přidávat na obtížnosti, další den, tedy včera, jsme se společně s bráchou vydali na další výpravu.
Brácha je po nemoci a už tři týdny se válí doma. Dnes je to poprvé po dlouhé době, kdy znova usedá do sedla. Krátce mu vysvětluji plán, který jsem ráno ještě za ne zcela probuzeného stavu vymyslel. Po chvilce vzájemného předčasného sebelitování vyrážíme na cestu.
Na 30. prosince je nezvyklé teplo, což je tady vlastně každý rok. Trošku jsem to počasí přecenil a oba po chvilce sundáváme přebytečné vrstvy oblečení. Ježíšek Davidovi mimo jiné přinesl zimní cyklorukavice, které má teď ale v batohu, páč se v nich ještě před chvílí vařil. Jedeme ve směru větru a tak ani vyslíkání nebrání v koupeli ve vlastní šťávě. Je vedro jak... no prostě jako v prdeli.
Dříve jsem zjistil, že s naloženou jednokolkou se jede líp s delšími klikami a tak nechávám zařazeno na 150. Brácha má 125ky a tak mi věčně mizí v dáli a já si to funím za ním. Totální nestíhačka. Ovšem jakmile přichází kamenitý povrch, mění se nestíhačka totální na nestíhačku obyčejnou.
Na silnici jsem pak totálně v hajzlu. Tam by mi kratší kliky pomohly, ale byla to jen krátká pasáž, na kterou navazoval další nepěkný povrch a tudíž by to byla akorát ztráta času.
Dostáváme se k prvnímu sjezdu po kamenech. Provádím křest T-Baru. Ozývá se ošklivá rána a celá jednokolka se ještě sune kus dolů po těch krásných nových řídítcích. Naštěstí je tam jen pár škrábanců. Jinak nic.
Během první svačinové přestávky do nás Oskar praží tak, až mám dojem, že za chvíli snad šechno rozkvete.
Následuje nejdelší lesní etapa této výpravy, kde se oba cítíme jako ryba ve vodě. A, co je hlavní, v lese nepanují podmínky subtropického pásma, ale je tam příjemný chládek. Po průjezdu lesem a následném příjezdu do Hrušovan nad Jevišovkou se zase trmácíme po asfaltové cyklostezce. Z bráchy a jeho stroje se zase stává malá černá tečka kdesi v dáli.
Cestou míjíme čapí rodinku poněkud nezvyklého vzrůstu a vlastně i v nezvyklou dobu. Ikdyž, to teplo je asi dost zmátlo. Že by přilétli z plání kolem Černobylu?
Prohlížíme si soutok Dyje a Jevišovky. Dvou kaná.. ehm, vlastně řek. Ne, jsou to kanály, páč takhle řeka nevypadá...
Následuje přejezd do Drnholce, kde se, jak jsem ráno zjistil, nachází rozhledna U křížku. Toť náš dnešní cíl. V lesíku mezi oběma vesnicemi je celkem rušno. Támhle pejskaři, jinde lidé na vycházce. Zase máme publikum :) V Drnholci má někdo nejspíš dosti vyjímečný způsob vytápění domu, protože to byl neskutečný puch.
Po solidní protahovačce konečně stojíme u oné rozhledny. Od jejího vrcholu nás dělí dvaapadesát schodů.
Panuje celkem solidní viditelnost a tak brácha dostáva lekci v zeměpisu. Dojídáme svačiny a opět nabíráme směr Jevišovka. Odtamtud nám za hoďku a kousek jede vlak.
Únava už je znát. Děláme pár přestávek, neboť máme spoustu času a není kam spěchat. Oproti odpoledni už se citelně ochladilo.
Po příjezdu k zastávce vidíme povedený západ slunce. Je sice schované za mraky, ale i tak je to hezká podívaná, kterou nezachytí žádný objektiv...
Po Davidově krátké premiéře jízdy ve vlaku jsme zase v sedlech. Čeká ho teď další premiéra a sice noční jízda. Nasazujeme čelovky a pouštíme se do neznáma. Cesta se zdá být nekonečná, ale po pár nezmarech v podobě Davidových blízkých setkání s povrchem zemským jsme konečně doma. 48 kilometrů.
A co z toho mám? Dnes ráno jsem byl nucen několikrát poslouchat, jak byl včerejšek super. Co lepšího si přát?
