Velikonoční drtička - čtvrtý den

Po noci třetí a nejhorší, strávené na větrné střeše bunkru (vnitřek byl jakýsi zablešený a smrdělo to tam), kde mi těsně nad hlavou zakroužila sova a kolem půlnoci to půl kiláku daleko zapíchli nějací mafiáni v bílým autě a zůstali tam až do rána, mě už čekala více méně jenom cesta domů.

Musím podotknout, že vzhledem k nočním teplotám blízko, a jednou dokonce i pod nulou, vaření se ve vlastní šťávě přes den, páč jsem s sebou měl jen dlouhé zimní kalhoty, jakožto i posezonnímu šoku, jsem jel jen silou vůle.

Někdo si z bunkru udělal chajdu

Ač to není moje parketa, cvaknul jsem si u benziny trochu Red Bullu.
Došla mi voda a tak jsem neměl z čeho uvařit. Stejně to na těch dvacet kilometrů nemělo cenu... Cestou jsem se jal prohledat opuštěnou stavbu. Jen tak ze zvědavosti. Našel jsem v ní zajíce, který vystřelil jak kuna, když mě viděl. Pak si ale uvědomil, že je v místnosti a u jediných dveří jsem stál já. Udělal hrabačku, otočil se, pak druhou hrabačku, zastavil, podíval se na mě ustrašeným okem, načež ten chudák vyskočil metr do výšky na okenní parapet a následně vyskočil ven, dobrý půl třetí metr k zemi. Jenom jsem uslyšel tlumené žuchnutí na trávu. Chvilku jsem před tím barákem ještě pobyl a popíjel vodu z Hraběcí studánky, kde jsem asi před hodinou tankoval. Netrvalo to dlouho a on se tam ten zajíc objevil znova a v klidu si napochodoval zpátky do té ruiny...

Začal jsem se sunout domů, kam jsem se taky dvě hodiny po poledni úspěšně doplazil. Bylo 18°C a já na sobě furt ty zimní kalhoty.
Co na tom, že mám od sluníčka spálenej ksicht a vypadám jak osel. Přežil jsem, nabyl zase nějaké ty zkušenosti (třeba že když v noci mrzne, není dobrý usnout s nezakrytou hlavou) a to se počítá. A třetí den mě to dokonce začalo i bavit :)

Verdikt

Tenhle prodloužený víkend měl tak nějak simulovat podmínky do kterých se chystám. V lepším případě je nebudu muset vůbec podstupovat. To když bude hezké počasí. Tomu ale nevěřím. Noci budou nejspíš chladné a dny tak nějak kolem dvacítky, někdy možná i víc.
Docela mě to vyčerpávalo. Ráno vylézt z vyhřátého spacáku a celej se převlíknout, to bylo něco. Chvilkama jsem byl jak leguán čekající na sluníčko, které by ho ohřálo a on mohl začít fungovat.

Musím znova pochválit ten spacák, páč ač byl imrvére mokrý (ranní rosa + dement, kterýho nenapadne spacák přes den na půl hodinky vytáhnout a usušit), bylo v něm přijatelně. Navíc během poslední noci dost foukalo a to už jsem měl vážně strach, že z toho nevyjdu bez újmy, ale skrz spacák vítr neprošel. Borci a borky v Primě to fakt umí.

Další, čemu dávám pomyslný palec nahoru, je termotriko Brynje. Za celé čtyři dny jsem jej ze sebe nesundal. Ten rozdíl tam opravdu je. Prádlo dělá příjemný mezistupeň mezi tělem a funkční vrstvou, přičemž převlíkání není takový horor, páč kůže je prakticky suchá. Jenom by to do těchto podmínek chtělo tu merino verzi. Syntetika prostě neodolá tělesnému odéru.

Vařič fungoval na výbornou do chvíle, kdy nezačlo mrznout. Tehdy citelně poklesl jeho výkon. Každopádně plyn mi nějaký ještě zbyl a už před tím jsem na tom zkoušel dělat jiná jídla. Vařil jsem dvakrát denně a celkem nehospodárně. Abych vyzkoušel na kolik ten plyn vydrží. No... závěrem jsem z toho vlastně ale nic nevykoumal :)
Co se jídla týče, tak krom té gulášovky a krajíce chleba, jenž byl tak tenký, že za dobré viditelnosti bych skrz něj dohlédl až do Vídně, byl jsem naprosto soběstačný. Čtyři dny mě živil obsah batohu, který měl v plně naloženém stavu šest kilo (včetně jednoho nerez bidonu). Pravda, byl to poloviční příděl. Na druhou stranu, na Druhé výpravě bude v batohu víc místa a tak soudím, že při plných dávkách mi jídlo vyjde na dva dny. Při polovičních na čtyři, možná pět. S vodou to bylo rovněž tak. Bral jsem ze studánek. Uvezu dva litry, což je celkem málo vzhledem k tomu, že část padne na vaření. Nejspíš budu nucen zvětšit nádrž.

Ohledně psaní článků v terénu - na tři články včetně stahování fotek z foťáku přes wifi a vyřízení pár mailů, jsem spotřeboval nějakých 80% energie. Trvalo mi ale víc než hodinu, než jsem se s tím krámem domluvil a mohl dostat první příspěvek do éteru. Na cestách mi to moc nemyslí a tak psaní trvalo dýl než obvykle. K tomu je třeba připočítat to, že technika byla v noci vystavena nízkým teplotám, které později ve stanu snad panovat nebudou. Přes den byl stroj v režimu spánku, páč jsem psával o přestávkách. Na noc jsem veškerou techniku vypínal. Teoreticky jsem schopen na jendu baterku napsat plus mínus pět příspěvků. Možná šest, když se to naučím dělat rychle.
Naučil jsem se psát na té elektronické klávesnici, která se tváří, jako by si moje speciální výrazy chtěla snad zapamatovat. Vyměnil jsem pouzdro s klávesnicí za to nejjednodušší, které je lehčí, zabírá míň místa a je k přístroji přátelštější, to jest gelový vnitřek odolávající tlaku a nemagnetický uzávěr.
Mobilní internet byl mnohdy překvapivě rychlý, jindy žalostně pomalý (umím jen 3G). U ukazatele signálu blikaly ještě další písmenka - H (asi high), H+ (asi nějaký lepší high), L (zřejmě low) a R (roaming). Při H+ to bylo nejrychlejší. Dokonce rychlejší než připojení co mám doma. Holt centrála tady na nás na vsi dlabe... Nahrávání jedné VGA fotky bylo otázkou asi dvou vteřin. Na Druhé výpravě ovšem nehodlám podávat hlášení každý den, to bude platit jen na území ČR.

Foťák, resp. jeho baterka, zvládal sdílení fotek s tabletem na výbornou, párkrát jsem dokonce použil tu jejich bezdrátovou spoušť. Nafotil jsem něco přes 30 fotek, všechny odeslal z přístroje do přístroje a na baterce ve foťáku se to podepsalo asi 20ti procenty. Nutno podotknout, že přes noc jsem měl foťák společně s čelovkou venku na zemi. Kdyby bylo potřeba něco rychle osvítit a zvěčnit. GPS modul ani tracker jsem nepoužíval.

Výdrž mobilu se mi povedlo zvětšit novou baterkou. Teoreticky měl podle její kapacity a mojí četnosti používání vydržet dvacet dnů na jedno nabití. Za předpokladu, že přes noc bude vypnutý. Ale nakonec to skončilo na týdnu pohotovostního režimu. Přitom jedenáctiletá originální baterka vydržela pět dnů. Teď díky mojí nepřekonatelné vynalézavosti v oblasti elektrotechniky a zálibě ve starých věcech slouží v prehistorické mp3ce a ta teď vydrží dělat rachot víc než 24 hodin. To je dvojnásobek oproti novému stavu a pětinásobek oproti stavu před tuningem. I přes to telefon vydrží, pokud se omezím jen na nejnezbytnější komunikaci, týdny.

Jsou ještě nějaké mouchy, které doladím a pak už krucinál konečně bude snad hotovo! ;)

Buschberg aneb "Dein Einrad ist lustig"

Ha! Třináct dnů do začátku mého konce :) Světe div se, dokonce i já jsem v leckterých směrech osoba zvědavá a abych si vyzkoušel kopečky s bagáží, vydal jsem se dneska, vyzbrojen a obtěžkán věškerýma kravinama, směrem k oné kuličce na horizontu. Tedy do Naturschutzgebiet Leiserberge, nacházející se pod vrcholkem jménem Buschberg. Internet mi nakukal, že to bude měřit 88 kilometrů a 650 výškových metrů stoupání. To jsem si prostě nemohl nechat ujít...

Ráno v 5:40 zvoní budík. Jsem ranní ptáče a tak vstávám jen o chvilku později, v osm (!). Tento týden jsem venku spal jen dvakrát, nějak mě to přestalo bavit... Kolem deváté už frčím po ulici a akorát míjím děcka, co jdou vyhrkávat výslušku. Mezi nimi je i Kraken, který mě samozřejmě okamžitě zmerčí, běží za mnou a pouští do mě proudy zla v podobě vnuknutí představy, že pojede se mnou. Jó to už jsme si zažili.
Počasí vypadá slibně. Mám ale takové podezření, že odpoledne sprchne. No co, je to jen déšť, těch už bylo... Cesta ubíhá celkem rychle a já poprvé zkouším v terénu novou foto/video techniku. Musím uznat, že povídání si s foťákem je tak nějak úchylné, ale jinak to prostě nejde.
Míjím staršího pána, který venčí, spíš tedy trápí, svého psa na kole. Tak jsem si zase po dlouhé době oprášil tu němčinu a jede se dál. V jinak liduprázdných rakouských vesnicích je teď nějak živo. Ajo, vždyť ona je ta bílá sobota! Lidé reagují různě, od chichotání přes obdivování až po zabarikádovávání se v domě :)
Rovina se pomalu ale jistě začíná vlnit. Proto zastavuji a posilňuji se. Už dlouho jsem tu nebyl a tak se snažím nesjet z pochybně značené cyklostezky č. 821. Ono v Rakousku je to značení, jak bych to jen řekl slušně, no prostě na prd.

Murphyho zákony ale fungují bezchybně a tak se mi daří najet na polňačku vedoucí po všech čertech. Během sjíždění z kopce se málem zažívám blízké setkání s povrchem zemským, páč ta cesta není ve zrovna nejlepším stavu (takže ČR nemá monomol na špatné cesty, jak úsměvné). Po krkolomném sjezdu jsem opět na cyklostezce a neohroženě se šnečím tempem přibližuji k dnešní metě.
Přichází první větší kopec, který jsem odhodlaný vyjet se 137kama. A daří se. Stoupání není zase tak strmé, takže stačí "jen" vydržet až do konce. Asi v půlce mě předjíždí černé mafiánské auto, o kousek dál zastavuje, vyskakují dva lidé a tasí foťáky. Chci ukázat, že jsem tvrďák a taky taky tasím svůj stroj. A tak všichni tasíme a fotíme se navzájem. Málem jsem při tom vypustil duši, ale zjevně je to pobavilo. Ještě že se blížím ke konci stoupání a můžu si dát pauzu.

Ještě s novým foťákem neumím pracovat a byl jsem rád, že se mi vůbec něco v tom záhulu povedlo vyfotit... A to jsem netušil, že s těma dvěma si dneska ještě užiju pár legrácek.
Při sjezdu mě pak dva silničáři předjíždějí rychlostí světla a já, poslouchajíc bědování Magury, jim jen tiše závidím tu jejich svobodu.
Ve vesnici Gnadendorf začíná ta pravá zábava. Buschberg už je na dohled a silnice začíná lehce stoupat. Po chvilce za mnou slyším "Servus!", načež se vedle mě těsná cyklista, už postarší chlapík, a nevěřícně kroutí hlavou nad mým přibližovadlem. Chvíli tak nějak vysvětluji klasické "já nemám řazení, dneska jedu tolik a tolik a ano, jde s tím jezdit do kopce". Zastavujeme a za námi se pomalým a záludným tempem sune černé mafiánské auto. Tentokrát s rukou vystrčenou ze střešního okna a v ní zas ten foťák. No jo, známá dvojka z kopce :) Tentokrát vychechtaní ještě víc než před tím. Na otázku, zda mám webové stránky, okamžitě tasím vizitku a auto zase mizí i s cyklistou v dáli.
Dávám další sváču, přičemž se mě jiný kolemjedoucí cyklista ptá, zda nepotřebuji pomoct. Ne, díky, svačinu fakt zvládnu sám :)

Co jsem si poctivě vyšlapal nahoru, teď sjíždím dolů, abych si to o kus dál mohl vyšlapat znova. Tady už jde do tuhého a tak přezouvám na 165 mm. Mé obavy se nenaplnily a do serpentinů se jede naprosto bez potíží. Chce to jen trošku zabrat a vydržet. Provoz je minimální.

Moje první panoramatická fotka, to jsem vždycky chtěl! :)

Za to nahoře je celkem rušno. Proto nechávám vyhlídku vyhlídkou, páč stejně je špatná viditelnost, a opět se vrhám z kopce dolů. No a co se nestane. Během sjezdu se vedle mě plíží to mafiánské auto, stahují se okénka a spouště foťáků jen cvakají. Kdyby místo nich měli ti dva samopaly, bylo by to jako scéna z hollywoodského filmu :) Před vesničkou Au si dávám oddych, neboť mě čekají dva nepříjemné krpály. Míjím jedny z početných řad dětí s hrkačkami a za užaslého "Sieh, Einrad!" se vrhám do boje se zemskou gravitací.

Oba kopce jsou tak dlouhé a prudké, že vždycky kousek před koncem sesedám a jdu pěšky. Je dusno. Jak sviňa... odpoledne určitě něco přijde.
Nyní mě čeká pohodový pojezd v Ernstbrunnerském lese. I přes to, že se jedná o intenzivně využívaný hospodářský les, mě k němu odjakživa něco táhlo. Je tam prostě hezky. A přímo jeho středem vede perfektní houpací cyklostezka. Řadím zpět na 137, přičemž u mě staví další obětavý cyklista s nabídkou pomoci. A já mu vysvětluji, že jen řadím jiný stupeň. Tak zas nic no :) Je vidět, že mentalita zdejších lidí je prostě někde jinde. Říkal jsem to vždycky.
Asi v půli lesní cesty stavím na další sváču (tentokrát jsem se vyzbrojil proviantem pro celý regiment). Z okolních stromů na mě doslova prší housenky. Za chvíli je mám úplně všude.
Když přijíždím k okraji lesa, zjišťuji nemilou věc. A sice, že vítr značně zesílil a k mé smůle mi bude foukat do boku. Když vyjedu z lesa úplně, čeká mě ještě dvacet kilometrů. Vítr je opravdu nepříjemný a navíc jedu po silnici, kde hrozí, že mě to sfoukne rovnou někomu pod kola. Provoz je naštěstí chabý, ale vítr čím dál silnější. Už začínám jak se říká chytat rapla. Přestávky jsou čím dál častější a výjezdy kopců neskutečně namáhavé. Navíc se ze severu blíží temné mraky, které slibují nějakou tu kapku. Déšť se ale nekoná. Místo něj vichr nabírá směr dokonale kolmý k tomu mému a jednokolkaři jistě uznají, že tohle není dobré.

Po úmorných dvou hodinách a kopě sakramentů konečně stojím u hraničního přechodu. Jaký to povznášející pocit :)

Jen kousek od hranic potkávám skupinku výletníků s krosnami a tak jedu vyzvídat. A teď se podržte. Tahle banda je právě na cestě po hranici kolem České republiky! Pardon za ten výraz, ale to mě fakt poser :D Dostávám dvě nálepky, na oplátku dávám vizitku a je tu jistá reálná šance, že je v květnu potkám, páč chodí na etapy a můj a jejich další termín se kryjí.
Tady si musím něco půjčit z blogu night.shine. Ten vítr nezačal foukat jen tak. Začal proto, aby mě zdržel (a taky pěkně dopálil), páč kdyby se tak nestalo, letěl bych jak střela a ve chvíli, kdy ta banda šla kolem, bych už nejspíš byl dávno doma. Takže i přes to, že bych nikdy nevěřil, že to dneska řeknu, díky větře za to peklo :) A díky i tobě, night.shine. Za to, žes ve mě podnítila tento pohled na svět.
No a teď, povzbuzen tímto radostným setkáním, se pouštím do dalšího boje s neviditelným živlem. K němu se, aby toho nebylo málo, přidávají i kulaté české silnice. Do toho jedno auto za druhým. Jednokolkařova noční můra. Poslední asfaltový úsek jdu pěšky, páč na to už fakt nemám nervy.
Domů přijíždím kolem půl osmé. Tachometr ukazuje 87,5 km. Dneska to byla ne bílá, ale šílená sobota :)

Během cesty jsem točil nějaké ty záběry. Většinou jen nudné žvatlání o průběhu cesty. Pokud z toho půjde něco vytvořit, učiním tak a pověsím to na web.

Neděle (opět) v plné polní

Po včerejších velevydařených jedenasedmdesáti kilometrech (na kole, to byla jízda, kurňa!) jsem dnes znovu vybavil jednokolku do téměř finální podoby a rozhodl se předchozí číslo zopakovat. Sice to nebyla taková mňamózní výprava jako v sobotu, ale i tak jsem si to užil...
Vezmu to jen tak letecky, páč je to furt dokola a psát velké články o tom samém okruhu nemá smysl. Trasa vedla více méně pořád po asfaltu, vlastně jsem jel přesně po plánované trase připadající na první den (samozřejmě jsem jel jen část, to bych se někde šolichal jště teďka). Bylo fajné počasí, akorát na krátké tričko. Tedy, podle mé logiky, v podání ostatních to bylo akorát na bundičku :) Už týden jsem na uni neseděl a tak jsem měl trošku obavy, zda mě ke konci nebude něco pobolívat. Na cyklostezce bylo celkem rušno a tak jsem se cestou občas zapovídal s ostatními sportovci, rozdal pár vizitek a přinutil nemálo lidí zírat na mé přibližovadlo.
Celkem jsem najel 70 kilometrů, tedy prakticky stejně co včera na kole. Jel jsem od desíti do šesti. Ke konci už se začínal ozývat rozkrok, ale to jen proto, že můj "prdelní mozol" není ještě takový, jak bych si představoval. Chce to jen trávit víc času v sedle.
Nasedání na naloženou kolku už jsem vypiloval k dokonalosti a to i tehdy, jsem-li po celodenním šlapání unavený. Není to zase taková hrůza.
Co se uchycení bagáže týče, vše drží tak jak má a během jízdy nedochází k nechtěnému přesunu nákladu. Vjezdy do děr jsou teď sice trošku tvrdší, ale jinak je jízda plynulá a relativně bezpečná.
Opravdu se teď snažím každý den nakroutit nějaký ten kilometr. Uvidím jak moc se to za ty dva měsíce zlepší.
V elektronické trase jsem nijak nepokročil - je to děsná otrava. Asi si na to najmu nějakého otroka :)
Příští víkend bych už rád vyzkoušel bivakovací vybavení a během této příležitosti namotat 2x70 km. Dávku budu postupně zvětšovat, páč, nerad to říkám, ale na průměr 60-65km za den se zcela jistě nedostanu. Bude to víc... Klepou se mi kolena jen co to slyším.
Pochybovači se začínají ozývat. Dokonce i můj táta nechce věřit, že to dokážu. Tohle ale jen posiluje mé odhodlání dotáhnout to až do konce. Pochybujte si jak chcete, smějte se tomu jak chcete, nevěřte mi třeba nos mezi očima. Když hlava chce, tělo ji poslechne.
Lidem opačného smýšlení samozřejmě patří můj velikánský dík.

Neděle v plné polní

V neděli panovalo vskutku nádherné počasí a tak jsem se rozhodl prověřit své schopnosti. Naložil jsem na jednokolku co se dalo a vyrazil do okolního světa. Potřeboval jsem zjistit, zda je tento můj systém vůbec použitelný na delších výjezdech, ikdyž je pravda, že jsem toho zas tak moc nenajezdil.
Batoh 7 kilo, brašna 3 kila a sólo zabalená imitace spacáku (nechci ho vozit na tréninky, abych ho zbytečně nemačkal) o hmotnosti 1,8 kg. Dohromady +- 12 kilo. Inu, čekal jsem to horší. Ovšem zdůrazňuji, že jen do určité chvíle...

Vstávám v osm ráno. Nejpozději do půl desáté se chci vypravit. Jak už to tak bývá, vyrážím přesně v půl jedenácté :) Slovem "vyrážím" se rozumí marný boj se zemskou gravitací během sedlání toho kamionu, který teď vypadá tak trochu jako jednokolka. Asi napočtvrté jsem konečně v sedle a jednokolka se neochotně rozjíždí. Zato já velice ochotně mávám rukama a v duchu se modlím, abych se hned nevyflákal. Zvyknout si na pár kil navíc chvíli trvá. Zvlášť, když teď na uni moc často nejezdím. Moc dobře se mi teda nejede a ten vítr tomu taky zrovna moc nepomáhá. Abych si to ještě trošku opepřil, vyrážím na polňačku, abych prověřil pevnost úchytů pro bagáž. Všechno drží, je to dobrý. To mi ale nestačí a tak se pouštím do kamenů, přičemž do mě se zase pouští vítr a já se prohýbám jak dvojka plech. Jaksi nechápu proč se mi jede tak špatně a proč mě to pořád táhne na jendu stranu. Usuzuji, že to je tím větrem a snažím se to ignorovat.
Po přestávce ovšem sedám na uni a po metru jsem nucen slézt, páč nejsem schopný jet rovně. Jednokolka lítá sem a tam a já ani po pěti pokusech nedokážu nasednout. Přesně tohle se děje, když je kolo příliš měkké, což mi po chvilce dochází a tak vytahuji svou milimokronanopumpičku a dofoukávám. Hned je to o 100% lepší. Jede se více méně dobře a hlavně bez extrémních náklonů.
Po chvilce však všechno začíná znova. Je to jasný - defekt. Za celou mou dosavadní jednokolkařskou éru je tenhle druhý. Sluníčko svítí a tak se v klidu pouštím do výměny duše. Je čas. Milimikronanopumpička opět nezklamala.

Počasí je opravdu skvostné a tak se volným tempem sunu krajinou a užívám si konec týdne. Je takové teplo, že chvíli jedu jen v krátkém tričku. 23. února. To je fakt síla. Během další přestávky se válím pod stromem. Tohle bych mohl dělat celý den :)

Netrvá to dlouho a slyším, jak se ke mě blíží důvěrně známý hlas. Hlas z hlubin pekelných. Hned na to vidím přijíždět tu mýtickou stvůru. Je to on, KRAKEN! A pěkná neděle je leda tak v pěkně velký prdeli...
Inu, výzvy jsou tu od toho, aby do nich člověk jak se říká šel. A tak se přidávám ke Krakenovi a Davidovi, kteří, poté co jsem bráchovi volal kde že to jsou že na ně čekám, čistě náhodou jeli kolem :)
Doteď byla dnešní výprava v pohodě. Psychicky se připravuji na příval nových pojmů, dojmů a informací z Petrova světa, ale světe div se, neděje se tak. Místo toho to oba hned ze začátku pálí o 107 a já, chudáček šerpa, funím za nimi. Ale tohle je přesně to co jsem potřeboval - pořádnej kopanec.
Přiznávám bez mučení, že s takovým nákladem mám docela strach jezdit rychleji, ale když se dívám na Petra, jak jede v čele, nedá mi to a přikládám pod kotel. Za chvíli oba uprchlíky doháním a snažím se jich držet. Náhle Petr vrávorá a skáče excelentní šipku hubou rovnou do asfaltu. Excelentně málem opouštím svůj vehikl i já, ale naštěstí jsem starý mazák a myškou odvracím katastrofu (jak pro koho). Jak už to tak bývá, nečekám a jedu dál, páč opět sedlat náklaďák se mi nechce. U odpočívadla velím k nucené přestávce, páč už prostě nemůžu. Fagani jedni...

To je on! Vochlasta jeden :)

V kopcovitější pasáži mám ovšem navrch. Kluci nedokáží zatnout zuby a jet když to jde těžko. Pravda, David už se v tom dost zlepšil, ale i tak jsem pořád top :)
Po pár kopcích už tempo není tak svižné a úroveň Petrovy výřečnosti naopak vzrůstá. Ovšem ve srovnání s minulým výletem je to tisíc a jedna. Ke konci už je sice znát únava na všech frontách a po svačině (zdůrazňuji, že mé svačině, o kterou jsem se musel rozdělit) a detailním rozebrání Páru pařmenů na nás čeká už jen polňačka. Přesně ta, kde jsem si tehdá podruhé podělal žebra. Po neúspěšném nasednutí jde jednokolka řídítky přímo do země. Ozývá se nepříjemné křupnutí a... všecko vydrželo. Uff!
Konečné skóre: Já 47 a kluci 28 km.

Obecně lze říci, že s nasedáním jsem to čekal o dost horší. Netvrdím, že to jde jako po másle, ale není to nemožné. Horší to je až tehdy, kdy je člověk unavený a nebo pak logicky v kopci. Ještě to vypiluji a bude to OK. S koncepcí části zavazadel na jednokolce jsem spokojený a troufám si tvrdit, že to splnilo mé očekávání.

PS: Možná si někteří z vás všimli, že zmizela sekce Výstroj. Právě na té stránce pracuji a ve finále bude kompletně předělaná. Jen to bude ještě chvíli trvat...

Merino - verdikt

Ani jsem se nenadál a další měsíc je fuč. Ten čas poslední dobou nějak letí...
Šestého ledna jsem zahájil testování termoprádla z merino vlny. Zde jsou mé prozatimní postřehy.

Netrpím alergiemi ani přecitlivělostí kůže, takže na dotek je mi vlna velice sympatická. Absolvoval jsem jen několik tréninkových výprav (mimo jiné i procházku peklem s Krakenem). Psaní recenzí mi nikdy moc nešlo a ani jsem se o to nijak nepokoušel. Tudíž to vezmu jen tak letecky.
Začnu ponožkami. Ty jsou naprosto super. Mají zvlášť střih pro pravou a levou nohu. Na nártu odvětrané a na chodidlech zesílené. Ve vysokých botách se neshrnují. Noha se tolik nepotí a přitom je v teple. Hřejí i když jsou navlhlé.
Triko. Skvěle padnoucí střih. Co se tremoregulace týče, tak tady bych to zase neviděl tak horké. Je ale pravda, že tohle není zrovna velká gramáž, takže u silnějších modelů se dá očekávat větší účinek. Ale tohle byl účel - nechtěl jsem vaťák, chtěl jsem tričko.
Spodky. Ač jsem k nim byl zpočátku skeptický, nezklamaly. Jednal jsem v zájmu vědy, abych zjistil, co si můžu dovolit. Proto mě prosím netitulujte čuňaty či jinými stvořeními (navíc, prase je čistotnější než třeba takový pes, to "prase" jsme z něj udělali až my, lidé) Oproti cyklotrenclím se bavíme o úplně jiném komfortu. Vlněné jsou vzdušnější, je v nich mnohem víc místa (to ale samozřejmě záleží na střihu) a vercajk se v nich tolik nezahřívá...

Všechno jsem ale vypral už po jedenadvaceti dnech. Ponožky by ten týden ještě snesly, ale triko a spodky už asi ne. Obecně se v tomto prádle cítím líp. Oproti syntetice to je znatelný rozdíl. Oproti bavlně cítím rozdíl teprve při zátěži. Jak už bylo řečeno, tohle odvádí pot rychleji a dříve, takže člověk hned není jako mokrá houba. Na druhou stranu oblečení poměrně pomalu schne. Jak jinak taky, vždyť je to vlna. Při pokojové teplotě trvalo nějakých 12 hodin, než bylo vše suché. Ale musíte si uvědomit, že má definice pokojové teploty je 19°C a 50% relativní vlhkost ;) Takže v panelákovém pekle by to bylo suché za poloviční dobu.
Co se pohlcování pachů týče, zde bych to trošku rozvedl. Na stránkách prodejce je doslova napsáno, že prádlo z merino vlny pohlcuje pachy. To je trošku zavádějící, páč takhle to nefunguje. Není to pohlcovač pachů, který se strká do ledničky. Princip je v tom, že vlákna jsou nevhodným prostředím pro množení bakterií rozkládajících pot, což samozřejmě lidská kůže není. Jinými slovy - když zavání ten, kdo prádlo nosí, bude zavánět všechno. V okamžiku, kdy se prádlo (např. na noc) odloží, přestane do něj být dodáván onen pach a ráno je prakticky jako nové. Takže ano, antismrad funguje, ale jen do určitých mezí. Nejhůř to odnáší triko, především v oblasti problematického podpaží. Vše ostatní je na tom několikanásobně lépe. Oproti syntetice je to však obrovský skok kupředu. Dresy z umělých vláken jsou použitelné možná tak dva dny. Pak ožívají a hrozí reálná šance, že uživatele pozřou :)
S pracím gelem jsem spokojen. Jemně voní po vlašském ořechu a na praní stačí troška.
Obecně se mi tento materiál líbí. Možná jsem ty věci měl před prvním použitím vyprat, páč jak se říká "smrdělo to novotou". Dál tedy pokračuji v nošení a uvidím, jak dopadne druhé kolo.

Velkou část ledna jsem se ani nehnul. Jak na jednokolce, tak na kole. Když nepanovaly vichřice, proměnila se celá Morava v ledové království. Bylo to ale také tím, že kvůli potížím s dodavatelem mého oblíbeného servisu jsem byl tři týdny bez brzdy. Jen občas jsem se na kole projel, aby to vypadalo, že něco dělám. Teprve včera jsem si dal pořádně do těla a v krutých větrech vyrazil do Znojma pro zmiňovanou brzdu. To byla jízda! Očistec jako prase. Cestou nazpátek jsem dostal co proto. Ale čím víc se do mě ten živel opíral, tím větší jsem z toho měl radost. Něco mi říká, že Tommy Biker se co nevidět objeví na obzoru.
Dneska jsem si hrál s jednokolkou a půjde-li vše podle plánu, bude o víkendu premiéra (tentokrát už opravdu) v plné polní. Jednokolka prodělala pár kosmetických úprav. Vyřešil jsem problematiku přespávání, přepravy nákladu a o mrazivých večerech jsem nelenil a předělal velkou část trasy do elektronické podoby. V příštích pár článcích vše podrobněji rozeberu. Taky mě čeká test nové výbavy.
Tak trošku šidím psaní článků, za to se omlouvám. Ale stejně teď nikam nejezdím, takže se budu snažit vyplodit alespoň nějaké technicky, či teoreticky zaměřené povídání. Tady to sice vypadá, že se nic moc neděje, ale věřte, že se toho děje celkem dost. Nechci předbíhat, časem se vše dozvíte...

Kolik je deset plus třicet?

Čtyřicet? Ba ne. Správná odpověď je litry potu :)
Druhá zátěžovka s krosnou na hrbu dopadla dle očekávání relativně dobře. Nechci to nějak přehánět a tak zátěž přidávám postupně. Naložil jsem si proto "jen" deset kilo a ujel jen 30 polňačkových kilometrů. Stejně už jsem neměl moc času, protože jsem celé dopoledne a část odpoledne strávil přikovaný k počítači kvůli novému videu, které můžete vidět na našich FB stránkách a nebo na TOMTO ODKAZU. Je to záznam ze včerejší akce.
Zpět k věci. Jelikož jsem nachcípanej (musel jsem to chytit od někoho v práci), váhal jsem, zda mám vůbec jet. Ale řekl jsem si, že se s tím svinstvem, co mi dělá v těle bugr, nebudu nijak párat a pěkně tomu zatopím.
Už po prvních kilometrech jsem se hezky rozehřál a jednokolka jela stejně dobře, jako při první zatěžkávací jízdě. Tentokrát už jsem nejel tak pomalu. Rozhodl jsem se oproti první jízdě přitvrdit a vydal se na houpací cestu. Houpací proto, že v suchých obdobích na ní kaluže vystřídají hluboké výmoly a jízda v nich je prostě houpací :) Na kole sranda, na jednokolce taky. Ale s nákladem peklo pro nohy. Nicméně jsem to ustál jen s jediným pádem, což považuji za úspěch.
Otestoval jsem i kopečky. Dolů celkem normálka. Ale u nás ty pravé kopce stejně nejsou. Ještě letos bych se mohl alespoň na víkend vypravit někam na Vysočinu a podrobit so důkladnějším testům. Uvidíme...
Do kopečka se tentokrát jelo celkem dobře. Batoh vám dovolí se víc nahnout dopředu a dupat do pedálů co to jde. Kolo vlivem vyšší hmotnosti drží na zemi jako přibité. Je to sice jen deset kilo navíc, ale na jízdní vlastnosti má značný vliv.
Cestou jsem potkal auto plné lidí, kteří mě zastavili. Vypadalo to, jakoby se za mnou hnali z vesnice, kterou jsem projížděl, jen proto, aby viděli jednokolku zblízka. Ať tak či onak, potěšilo mě to :)
Abych pořád jen nevyzdvihoval klady, zmíním se i o záporech většího nákladu.
Jak už jsem psal, uši batohu vyvýjejí velký tlak na oblast ramen a ta pak následně pobolívají. Dnes jsem zjistil, že po delší době takto začne bolet i za krkem. Dál je jízda s neodvětrávanými zády jako pobyt v peci. Bederní a hrudní popruh, spojující kšandy a zvyšující stabilitu nákladu, také funguje jako jakési nechtěné topení a ve výsledku se v tom člověk potí jako prase, protože narozdíl od kola ho tady žádný vítr neofukuje. Tedy za předpokladu, že nejedete ve větrném počasí.
Zadek ani při třicetikilometrovém výšlapu (2,5 hodiny) netrpěl.
To by zatím z mých postřehů bylo vše. Budu dál přidávat jak na kilech, tak na kilometrech. Musím postupovat pomalu a opatrně. Při takovýchto dávkách (60+) je to celkem zátěž pro kolena a já bych si je nerad poranil. Při stodvacítce to byl pro kolena přímo masakr. Čím kratší kliky, tím větší zátěž pro kolena. Jedno jestli kopec nebo rovina. Na druhou stranu s delšími klikami trpí vnitřní strany stehen, které se o sebe odírají a následně je z toho velký problém. Ty 125ky jsou takový kompromis. Nohy se neodírají, kolena bolí míň a stroj si pořád zachovává slušnou sílu...

Těžká váha...

Kolik kilo už je na jednokolce moc na to, aby se celý náklad mohl vézt na zádech? Je to 10? Je to 12? Nebo snad 15? Chci to zjistit...

Dneska se v práci končilo dřív. Mohl jsem tedy s hledáním odpovědi na tuto otázku začít hned. Vytáhl jsem seznam věcí, které s sebou povezu na výpravě (možná ještě něco přibude) a nacpal všechno do krosny. Celková váha byla 11,5 kg. Trochu mě to vyděsilo, ale když už jsem si dal tu práci s balením...
Kolo jsem nepřifukoval, nechal jsem tam tlak 3,2 baru. Jen jsem si trošičku zvýšil sedlo, abych měl co nejefektivnější záběr. Kliky jsem nechal v nastavení 125 mm a mohlo se vyrazit.
Obával jsem se, že nasedání bude podobná lapálie, jako v případě 100 mm klik, ale byl jsem mile překvapen, když jsem se bez problému vyhoupnul do sedla.
První metry nebyly nijak slavné. Chvíli mi trvalo, než jsem si na to zvyknul. Je třeba se trochu víc nahnout dopředu. Záda z toho ale nebolí, páč krosna vás hezky vyváží. Jelikož mám už s balením velkých batohů nějaké zkušenosti, náklad se nijak nehýbal a ani mě nepřevažoval na stranu. Jen zatím nedokážu, nebo spíš nechci, jezdit rychleji.
Vyrazil jsem to zkusit do lehkého terénu. Polňačka byla rozbitá od traktorů, ale doslova jsem valil oči, když jsem projel (přiznávám, že s námahou) jeden úsek, který vždycky raději přecházím. Obtěžkaná jednokolka se chová podobně jako obtěžkané kolo a to se zase jízdními vlastnostmi podobá lokomotivě - je poměrně těžší to rozjet, ale když už to jede, jede to samo. Potom je to samozřejmě těžší zastavit. Proto, když jsem byl dostatečně rozjetý, kolo přejíždělo hrby hlava nehlava. A je tu další "výhoda". Díky zátěži už jednokolka nemá tak velkou tendenci katapultovat ven ze sedla.
Přejel jsem na slušně rozbitou kamenitou cestu. Kameny nekameny, jelo to o moc líp, než bych kdy dokázal uvěřit. Pneumatika byla i přes poměrně vysoký tlak stále houževnatá a pohlcovala drobné hrbolky jedna radost. Jednokolka neposkakovala, ale držela na zemi jak přibitá.
V kopcích je to samozřejmě na houby, ale čekal jsem to horší. Přes zimu stačí nabrat víc svaloviny na nohách a problém bude, alespoň částečně, vyřešen.
Z kopce je těch pár kil navíc taky znát. Chce to takhle najezdit co nejvíc kilometrů, abych si na to zvyknul a naučil se konečně zacházet s tou brzdou.
Foukal solidní severozápadní vítr, který mi to nijak neulehčoval.
Zjistil jsem ale taky pár těch nepříjemných faktů. Po chvíli ježdění mě začalo bolet pravé rameno (ruka, kterou "řídím"). Bylo to kvůli tlaku vyvíjenému batohem. I přes široké krosňácké kšandy je to po chvilce cítit. Tohle je podle mě ale jen o zvyku.
Při pádech se logicky hůř dobíhá. Bude to umění zůstat po celou dobu nezraněn v důsledku pádu držkou na zem.

Celkově jsem byl docela překvapený, protože jsem nečekal, že to půjde tak hladce. Krosna je na zádech velmi pohodlná. Na to jsem ostatně při jejím výběru hodně dbal. Uvažuji o tom, že na výpravu přece jen vezmu tuhle šedesátilitrovku.
Najezdil jsem pouhopouhých 14 kilometrů. Ne větší vzdálenost nebyl čas a taky se musím šetřit. Pracovní týden ještě neskončil :) Uvidíme, co to udělá na větší vzdálenosti. O víkendu se pokusím o větší vzdálenost a postupně s tím začnu jezdit šedesátky. Tréninky s malým batohem by byly k ničemu...
A na závěr, věc, která všechny zajímá asi nejvíc. Otázka těžkého nákladu versus pohodlnosti posedu. Jel jsem sice jen 14 km, ale sedělo se mi fajn. Možná je to tím, že už jsem si vypěstoval prdelní mozol na těch správných místech, možná je to tou vzdáleností. Uvidíme jak to půjde dál.

Až vypadnu z toho čas a energii beroucího vinohradu, budu se snažit jezdit každý den. Počasí nepočasí. Do odjezdu zbývá už jen sedm měsíců a kousek. A to je míň, než si většina lidí myslí...

Prvních 41 km s "kraťasama"

Včera jsem za doprovodu dvou cyklistů poprvé testoval 100 mm kliky na delším výletě. Ještě pořád si na ně zvykám. Hlavně to nasedání je terno. Pro jistotu jsem si vzal chrániče, které jsem stejně po 15 km sundal, páč je v nich vedro jak pes.
Posuďte sami. Když jsem začínal s dálkařinou na jednokolce, měl jsem průměrku někde kolem 10 km/h. Postupem času a používáním stále kratších klik má průměrka vzrostla až na včerejších 16,8 km/h. A dál poroste. Jen si na to prostě musím ještě chvíli zvykat.
Tohle je ale samozřejmě údaj z rovinatých plání jižní Moravy. V kopcích, třeba na takové Vysočině, bych byl ztracený.
Kliky jsou opravdu rychlé. Někdy až moc. Jednokolka ale reaguje pomalu a člověk musí vynakládat velkou sílu na to, aby mohl provést nějaké úpravy rychlosti. Proto je lepší jet plynule a bez zbytečných seků. Čili jezdit po rovném povrchu. Z kopečka pak samozřejmě přibržďovat brzdou. Nohama to s tímhle prostě ubrzdit nejde.
Zkoušel jsem i kamenitou cestu a polňačku. Kamenitá cesta bylo docela dobrý peklo, páč jsem musel celou dobu zabírat stejně jako při rozjíždění. Drtička kolen... Polňačka už byla lepší. Ale hrozně to po ní skáče. Nevím čím to je, ale s krátkýma klikama se prostě špatně pruží.
Obecně je tedy jízda rychlejší, v některých pasážích i těch 22 km/h, ale o to nebezpečnější. Člověk si pořád musí dávat pozor a myslet trochu dopředu, aby mohl provádět potřebné kroky s časovým předstihem. Například na STOPce nemůžete z 20 km rychlosti brzdit tři metry před čárou tak jako na kole, ale musíte začít mnohem dřív a pozvolněji.
Ještě taková technická poznámečka. Při používání kratších klik doporučuji zvýšit sedlo. Je to logické, protože klika zkrátí vzdálenost mezi sedlem a pedálem a tuto ztrátu musíte vykompenzovat. Takže teď je jednokolka docela dost vysoká :)
Za celou cestu se mi povedl celkem jeden karambol a to tehdy, kdy jsem si nasazoval batoh poté co jsem do něj vracel lahev.

Jak si vedou krátké kliky na 29"? Skvěle!

Dostali jsme takový nápad přemontovat 125mm kliky z 20" crossky na 29". No a výsledek nás mile překvapil. Člověk s nimi uhání jako o život a pořád má velkou stabilitu. Rozjezdy jsou trošičku horší, ale to je jen o zvyku. Nebudu tady o tom psát esej. Obrázek si každý udělějte sám z tohoto videa.

Testovací jízda úspěšně absolvována

Dnes jsem podniknul cestu z Mikulova domů, tedy 42 kilometrů.
Účelem tohoto výletu bylo zjistit, zda je možné ujet bez větších problémů takovou vzdálenost. Ano, je, ale bez přípravy je to obtížné. Nejvíc trpí partie v oblasti rozkroku. Na delší trasy budou nutné cyklokalhoty s vložkou, která tlak minimalizuje.
Trasa vedla po cyklostezce Eurovelo 9 a 13. Ze 3/4 byla cesta zasněžená a místy se táhly dlouhé zledovatělé pásy. Kupodivu jsem zjistil, že po ledu se taky dá jet. A není to žádná věda.
Krosnu jsem neměl (ještě, že tak). Měl jsem jen batůžek s jídlem a pitím. Celkový čas byl 4 hodiny, což znamená, že průměrná rychlost se pohybovala někde kolem 11km/h.
Převýšení bylo 200 m, což je prakicky úplná rovina. Pro udržení takovýchto denních dávek v horách bude potřeba ještě hodně tréninku...