A myslíš taky někdy na něco jinýho?

Sedím u prostřenýho stolu a hledím do kouřícího talíře. Je na něm řízek s bramborama z naší zahrady. Vedle talíře je miska s okurkovo-rajčatovým salátem. Beru příbor, ukrojím kus řízku a začnu to všechno hltat. Ale co to? Chutná to jako syrová špageta. To si Tomáš takhle leží ve stanu v horském sedle, kam se ráno po šestnáctikilometrovém pochodu ve vichru dostal a kde ho zastihl déšť a kde si řekl, že na to sere, že ten stan postaví tady a teď. Rozehřál prokřehlé tělo ve spacáku, suší věci a jelikož spánkem strávil posledních deset hodin a usnout už prostě nedokáže, tak aby zbytečně neujídal ze zásob, křoupe tvrdý špagety a namáhá mozkový závity v představách. Jeho nejlepší kamarádkou se stala ta plynová kartuše, kterou musel pár měst nazpátek koupit a za kterou vysolil 4 kila, na níž je spousta nápisů ve spoustě jazycích. Je to jeho nejlepší čtivo. Ach, rád by si četl ty krásný výklady letní krajiny z Hordubala, nebo tu pestrou staročeštinu z Proti všem a nebo o té arktické odysee Gleba Travina, k němuž tento člověk, ve stanu ležící a o kolečko míň mající, tolik vzhlíží. Ale holt není elektrika. Nezbývá mu tedy nic jinýho, než tu ležet dál a čekat, až se počasí zlepší.

Patnáct dnů. Za patnáct dnů budu na palubě číslo pět. Tam je lodní restaurace a tam mám zaplacený ještě dva obědy. Pak se odeberu do své vězeňské cely v podpalubí, kde na mě bude čekat batoh plnej zásob a šest faerských půlpiv, který koupím v tax-free obchodě. A následující dva dny a dvě noci z toho kutlochu vylezu jenom na záchod a do sprchovýho kouta. Budu ujídat dobroty, popíjet pivko a číst si. A až ten koráb dopluje zpátky na sever Jutského poloostrova a já z něj společně s jednokolkou a zbylými přeživšími dobrodruhy vylezu ven, bude krásný letní den a všechno bude fajn.

Martin Kříž. Tento člověk se mě rozhodl podpořit a já mu posílám své díky. Páč to je to jediný, co teď můžu udělat...

Došel cukr

Čeština!

 

Užívám si jarní pampelišky

Nakládám víc a víc

Indián Špína :)

Po odpočinkovém dnu, kdy jsem ležel ve stanu a čekal až ustane déšť, jsem zase zpátky v sedle. Z domova jsem zasypáván zprávami, že jsem byl v Máme rádi Česko, coby soutěžní otázka. To člověka potěší. Co člověka nepotěší, tak fakt, že silnice na severu vůbec nejsou tak klidný, jak o nich všichni básní. Tři dny nazpátek, to když fučel další cloumák a můj postup byl 26 pěších km, jsem to byl nucen zakufrovat pod mostem. Provoz jako prase. Jedno auto za druhým. Zlatá Vysočina. Vítr byl tak silnej, že v nárazech to nešlo ani tlačit, páč se mi protáčela sedlovka. K tomu všemu jsem zjistil, že to město na mapě je pět baráků, natož pak nějakej obchod. Už jsem potřeboval doplnit zásoby a nejbližší město bylo sto kiláků. Pochodem ve větru tři dny. No nakonec to dobře dopadlo a moje maličkost teď sedí před obchodem a čeká až otevřou.

Utíkám do hor!

Verze 2.0

Můj nejlepší zdroj vitamínu C

Mapa to vzdává

Moje kuchyň

No snad teď nepřijde ta Valhalla:)

"Vy jste student?" "Ne, já..." "Tak jste milionář!" Ale to ne, já jsem..." "Tak syn milionáře?" "Ne, jsem nezaměstnaný." "COŽE?!" To je jasný, že to ti autotiristi nechápou, když za půjčení auta solí těžký prachy a každou noc zalezou do hotelu. Prej milionář! Ta paní před obchodem mě fakt pobavila. Po krátkém oddychu v horách, kde foukalo tolik, že jsem si moc nezajezdil, jsem se vrátil zpátky na jedničku. Hrůza. Dva kamiony mě minuly tak těsně, že od té doby vždycky radši zajedu úplně do krajnice do těch sraček tam, než abych se nechal smést. A preventivně si zakřičím na kuráž. Oni kamioňáci se tu s tebou nemažou. Nebudou se za tebou plazit jako v Německu. Oni se vejdou. Vždycky. Takže jsem se opět rozhodl, že na té jejich Ring road nechci chcípnout a zase utekl do hor. Krásná silnička, minimální provoz. Tolik se mi to zalíbilo, že jsem se ubytoval. Vodu jsem natankoval z vodopádu a bylo mi hej. Kdyby ta brzda uměla mluvit, úplně si dokážu představit, co by mi po tom sjezdu říkala. Dostává zabrat holka. Někdy bych si přál mít dvě. Kuskus jsem vyměnil za rýži. Mají tady speciální ptáky. Jsou srandovní. Jeden zpívá"piča piča piča" a druhej zase"kurva kurva kurva" to přísahám. :) pak tady jsou ještě tací, kteří vydávají stejné zvuky jako ta písnička o rituálu obětování pračky z Páru pařmenů. Divný.Mám před sebou dvacet km štěrkové cesty. Polykám prach. Ale dobrá zpráva, včera jsem se vykoupal. V obyčejné vodě, ne v termálním pramenu. Bylo deset stupňů a vítr. Úža zážitek, už nikdy to neudělám:) ale neboj, všechno jsem to natočil na kameru, takže to uvidíš ve filmu.

Jídlo, jídlo, JÍDLO!

Tak jsem předevčírem poprvé ucítil síru, ne fakt síru? Ale ne, ucítil jsem sílu islandského větru. Nechápal jsem, proč mě na lodi všichni ti cyklo a autoturisti před tímto živlem tak varovali. Teď už vím. 16 m/s. To už docela jde. Ušel jsem 26 km a zabalil to zase v kanále. Jen ve spacáku, ono totiž mělo pršet a já tomu stanu ve větru moc nevěřím. Vítr v noci změnil směr a tak místo v závětří jsem spal ve větrným tunelu. Ještě že ten spacák neprofoukne. Na druhý den jsem se vydal do hor. To abych se vyhnul Reykjavíku. Malbik endar, to je přece jasný. 36 km, odjeto asi dvacet. No a od včerejšího večera pršelo. A pršelo až do jedný odpoledne. A mě napadlo: proč bych měl prožívat druhou Vysočinu? Proč se s mojí směšnou výbavou pachtit v dešti, když si můžu hovět v teple a suchu stanu? A tak jsem těch sedmnáct hodin proležel. Ještě že mám tu flétnu. Pravda, můj příbytek není zrovna velký, ale stačí. Co mě ovšem trápilo, tak nedostatek jídla. Tlačím ten kuskus s fazolema a představuju si čerstvě vyškvařené škvarky. Jím chleba a představuju si lívanec se šlehačkou a marmeládou. No prostě teď nemyslím na nic jinýho. Vepřo knedlo zelo, svíčková, tvarohový buchty, nebo třeba takovej bramborovej salát. Óóóó! Špajz je prakticky prázdnej. Zítra budu muset udělat velkej nákup. Prachy neprachy, potřebuju pořádný jídlo a ve velkým množství. Další město je daleko. Stávkuje mi prohlížeč, takže dneska píšu přes aplikaci = žádný fotky. 13 km jižně od města Borgarnes, 3088 km.

Kapitánův deník - dodatek

Abych byl fér. Včera jsem byl už moc utahanej na to, abych to psal znova a dneska pro změnu nemám čas, páč musím balit. Překonávání místních plání je labůžo. Krom těch fialových kytek tam nenajdeš nic. Jasně, taky hromady plechu na kolech. Takový místa můžou být dlouhý i šedesát kilometrů a po nich následuje oblast s pastvinami, která je komplet oplocená. Tak si hledej místo pro stan...  Pivo je tady drahý a slabý, takže abstinuju. Čokoládu kupuju tu nejlevnější a už si na tu hnusnou chuť začínám zvykat. Mají tu dokonce i lesy, tal se mi občas povede sehnat jehličí na čaj. Je potřeba trochu toho Cčka. Oteplilo se. Dá se jezdit v tričku a kratasech. Ale jenom když jedeš s větrem. A když zastavíš, musíš se oblíct. Udělal jsem druhou verzi opravy stanu a vypadá to, že by to mohlo pár měsíců vydržet. To se ale nedá říct o plášti. V Dánsku budu muset sáhnout do kapsy a koupit novej. Nevím proč, ale prostě praská. Na některých místech je dokonce děravej. Snad vydrží cestu do přístavu. Mám skoro měsíc na to, abych se tam dostal. Myslím, že je to super čas. Zvolním tempo a trochu spočnu. Takto suché léto tu lidi napamatujou. To je dobře :) Ponožky i po vyprání smrdí jak pytel hnoje tak je nechávám vyvětrat vzadu na nosiči. Snad vydrží počasí. Jinak se z toho asi zvencnu. Nemám výbavu na ježdění v provazech vody. Můžu si leda tak zalézt do stanu a pískat si na flétnu Inis Monu:)