Slunko? Už ani nevím jak to vypadá

Dnešek se nesl v odpočinkovém stylu. Tomáš nás opustil a vydal se vlastní cestou. Marka napadlo, že bychom se mohli kousek svézt vlakem, abychom dojeli do Prahy dřív. Samozřejmě že všechno nebylo tak růžový. Rozbila se mi totiž sedlovka. V Chobotu (tak se jmenovala ta vesnice)  jsme našli pána s nářadím, kterej to provizorně opravil a o dvě vesnice dál jsme to nechali posichrovat u zámečníka.Příjemnou tečkou na závěr bylo posezení v Praze u pár piv. No a samozřejmě to metro. :) 45 km.

Není to fér

Včerejšek by se dal označit jedinou větou - zasraný počasí, kopce a večer několikanásobné rande se záchodovou mísou. Dneska už se cítím líp, ale není to ono. Uvidíme...

Hliník se odstěhoval do Humpolce!

Humpolec, toto město si budu pamatovat ještě hodně dlouho. Ponaučení pro všechny dálkové unijezdce - nikdy, nildy, nikdy, nikdy, nikdy, nikdy nejezdi na šestatřicítce na Vysočinu! NIKDY!
Ráno nás před odjezdem zastihl déšť a držel se nás s malými přestávkami celý den. Podlehl jsem tedy většinovému návrhu ubytovat se na pokoji a tak jsme se vydali do toho Humpolce. Z celé cesty si pamatuju jenom asi tisíc pokusů o odeslání mašiny a nekonečné kopce nahoru a dolů. Pořád dokola.
Poslední kilometry už jsem ani nedoufal, že se tam někdy dostanu. Nakonec jsem oba parťáky vyslal napřed a zvolnil tempo.
Po ubytování jsme zaskočili na super pizzu a pivo (já jsem si ještě zpestřil menu zmrzlinou). Jsme zničení jak Hirošima. 87 km.

Dvě špice to dneska zabalily

Úplně náhodou jsem našel kešku

Únava je znát

Když se řekne vítr a kopce

 Ohledně větru jsem se zmiňoval už včera. Pro představu si to můžeš vynásobit řekněme třikrát a dostaneš to, čím jsme procházeli dneska. Ale nebylo to jednotvárný. Přibyly i kopečky, který se z většiny z nás rozhodly vysávat sílu do posledního metru, jenž jsme zdolali. Z Brna už jsme vyrazili tři. Přidal se k nám náš včerejší hostitel Marek. Ve městě se dokonale projevila má neschopnost fungovat v takovém prostředí s naloženým Velkým kolem.
Teď ležíme v lesíku u potůčku, naší sprchy, pračky a myčky v jednom a jsme nevýslovně rádi, že můžeme spočnout. Snad kromě Marka, pro kterého je výprava vzhledem ke kolu brnkačka.

Když se řekne vítr

Běžnému člověku se vybaví takovej ten živel, kterej hýbe větvičkami stromů nebo dělá vlny na moři. Nám se ovšem po dnešních pětaosmdesáti kilometrech vybaví nevýslovná dřina. Tomáš, můj parťák z Ostravska, který dnes dorazil do rodné vísky, aby tu započal s doprovodem, má fóbii z věty "Jsme teprve v půlce". Optimismus z nás ale doslova jen kape, neboť se nás tu ujal Marek, u kterého dnes přespáváme a pevně věříme, že se dožijeme rána a možná i toho příštího. :)